PROJEKT X – KAMČATKA

Cestování mi tehdy hrozně pomohlo, včetně první expedice na Kamčatku. To dobrodružství tenkrát bylo naprosto skvělé, nečekané, a vzpomínky na něj veskrze pozitivní. Vlastně na té expedici jsem začal všechno dosavadní přehodnocovat. Můj život byl do té doby poměrně velké obětování se ostatním, docela dost lidí jsem nevědomky tahal na laně, které bylo už dost opotřebovaný a beztak se ho chytalo více a více dalších lidí. Pár se jich vytáhlo až ke mně, dokonce mě předběhli, ale až na dvě výjimky se nikdo nepřidal mi pomoct tu zátěž táhnout dál. Musel jsem „prásknout do stolu“ a bylo načase jít dál sám bez těch přívěšků, kteří samozřejmě kleli a nadávali. Nebýt těch zmíněných událostí, Bůh ví, jak bych sám dopadl. Ale pozor. Cestování a moje sny mě zachránili. Když jsem byl na svém prvním rozhovoru o cestování a expedicích v Českém rozhlase u skvělé Andrei Kratinové, tak tam padla věta, která se týkala úžasného Miroslava Zikmunda. Paní Andrea tehdy řekla, že pan Zikmund někde prohlásil, že díky svým snům žije tak dlouho. Moje myšlenky si hned vyrobili motto, které je pro mě synonymem smyslu mého života: „Bez snů nedává život smysl“. Čím toho mám víc za sebou, tím více jsem přesvědčený, že to platí. Věřte mi, že tak různorodý profesní a soukromý život úplně moc lidí nemá. No ale pojďme od osobní zpovědi k tomu, co se odehrálo dál a třeba se nechejte inspirovat, jak vás sny dokáží posunout dál, v tom pozitivním slova smyslu.

Na první Kamčatské expedici jsem začal plánovat můj další cestovatelský projekt. Pracovně jsem ho nazval Projekt X a jak jinak, je o cestování do různých koutů světa. O cestování s kolem. Rád bych napsal na kole, ale je to s kolem. Toliko času na cestu kolem světa na kole nemám, o penězích nemluvě. Vlastně mě to ani úplně nelákalo a dodnes neláká, zas tak velký dobrodruh nejsem a sehnat parťáka na takovou cestu je prakticky nemožné.

Jak píšu, tahle cesta není ta, kterou bych chtěl. Když jsem byl v lednu 2017 se Zbyňkem Duchoněm na úžasném bikovém dobrodružství na jihu Afriky, dostali jsme se do míst v Lesothském království, kde jsme jezdili na pasteveckých stezkách ve výškách nad 3000 metrů nad mořem. Pár měsíců po návratu jsem náhodou zahlédl na jednom celosvětovém portálu o horských kolech dva tuším německé bikery, kteří udělali report právě z Lesotha. Fotky byly ze stejných míst, kde jsem se Zbyňkem byl také. V reportu psali, že v těchto místech byli první na kolech na světě. Bylo to asi dva měsíce po naší výpravě a já si hned řekl, tak pozor. Jestli tam byl někdo první, tak jsme to byli my se Zbyňkem. V hlavě se mi začal rodit velký plán, který změnil celý můj život. Musím podotknout, že v pozitivním slova smyslu. „Pojď si Romane udělat projekt, takový cestovatelský novorozeně, kdy budeš s někým první Čech nebo dokonce první člověk v některém místě na planetě na kole“. Takhle ke mně mluvilo něco uvnitř. To uvnitř nakonec prakticky vytlačilo z mé hlavy moje dosavadní já, až mi teď připadá, že to snad tehdy nebylo ani moje já. Já sám ani nevím, jak se mi podařilo vyhrát mě nade mnou samotným. Do Afriky jsem se od první expedice podíval do narození myšlenky ještě 4x, z toho 2x na kole. Úplně mi učarovala. Vždycky když mě něco trápilo a trápí, tak do ní v myšlenkách utíkám, a to i přes velmi těžkou autonehodu, kterou jsme jako zázrakem přežili bez větší úhony. Při těchto útěcích mimo realitu mého českého světa se z novorozeněte stalo batole a pak malý mimino, který jsem pečlivě vypiplal z myšlenky v cestovatelský projekt. Jako parťáka jsem oslovil samozřejmě Zbyňka. Jenže ten se rozhodl, že si ve svém pokročilém věku pořídí vnoučata, myslím samozřejmě vlastní děti, a tak se mnou nemohl do projektu jít. Souběžně se Zbyňkem jsem se ještě nenápadně zeptal ještě Tomáše Tótha, se kterým jsem už dvě africká dobrodružství absolvoval. Tomáš souhlasil!!! Právě s Tomem jsme pak už vychovávali naše myšlenkové mimino ve dvou. To začalo růst a mi jej pilovali k dokonalosti. Pak jsme si říkali, že je přeci škoda, aby se o něm nedozvěděli další lidé. Tak jsme napsali itinerář, scénář a představili jej České televizi. A světe div se. Prošli jsme více kolovým schvalovacím procesem a začal kolotoč oslovování možných partnerů, hledání přesných lokací, mravenčí práce hledání tras v mapách, pátrání po místních průvodcích atd. atd.

První cestu jsme začali plánovat právě do Afriky. Tam jsme měli navštívit tři země. K mě známým, Jihoafrické republice a Lesothu, jsme naplánovali Eswatini. Další lokace bude Jižní Amerika a následně projekt ukončíme dobrodružstvím na Kamčatce.

Úplně nevím, jak ty příběhy související s Projektem X odvyprávět, jestli cestopisně a čistě popisem míst a pocitů z jízdy, nebo do toho dát příběh toho, co vše jsme prožili včetně různých humorných, ale i vypjatých a konfliktních situací. Tak ale pojďme zpět do příběhu mého projektu. Po schválení projektu ze strany České televize jsme dopracovali přesnější harmonogram cest a upřesnili rozpočet. Ten i přes všechny snahy drahně překročil částku přes jeden a půl milionu Kč. V rozpočtu mimo nákladů na expedice, které zahrnují letenky, pronájmy aut, pojištění, PHM, platby za průvodcovské služby, stravu, vstupy do národních parků a povolenky do běžně nepovolených zón, jsou zahrnuty také výdaje na potřebné vybavení. Mimo horských kol, to je další cyklistické vybavení, oblečení, vysílačky, čelovky, zdravotnický materiál, několik párů obuvi, kamery, platby za data do mobilů atd. Prostě velká prda. To jsem ještě netušil, co všecko se ve světě stane a že se náklady zvýší více než o polovinu. Začala práce na hledání partnerů projektu, kteří by v komplikované době měli vůbec chuť a důvod podpořit dva blázny v plnění jejich snů. Možná tedy spíš mého snu, který jsem tak trošku podsouval do podvědomí Tomovi, až si ho vzal také za své.

Kamčatka II.

Tak jo, začneme v listopadu v Jihoafrické republice, přesuneme se do Lesotha a vše zakončíme ve Svazijsku. Tak zněl plán, který počítal s tím, že v Africe natočíme tři díly z osmi. Vše klapalo jako po másle, až na to, že nám Covid udělal jako všem velkou komplikaci. Jih Afriky se stal zemí nepřístupnou a my byli v pasti. Vše naplánováno, zařízeno, od letenek přes rezervaci aut a průvodců. „Mě z toho jebne“, říkal jsem si tehdy poprvé a samozřejmě že ne naposled. Co teď, snad se nebudou partneři projektu včetně lidí z televize zlobit. Covid byl zásadní komplikací našeho projektu. Prostě nešlo odletět, a to ani když už v Evropě rozvolnili omezení pro cestování. Afrika zůstává zapovězena a náš sen dostává první trhliny. Jestli něco ale opravdu umím, tak bojovat a vymýšlet nová řešení. Za ty roky o sobě vím, že sice nic neumím, ale všecko dokážu 😊. Ze stejných důvodů, jako do Afriky se nesmělo ani do Jižní Ameriky. Tak co dělat? Rusko bylo k cestovatelům vstřícné, a tak jsme Kamčatku na rychlo vyměnili z konce plánovaného harmonogramu na začátek. Nebylo to jednoduché. Přesvědčit dodavatele letenek o jejich přesměrování do Ruska, rychle zkontaktovat kluky v Petropavlovsku, jestli mají volno na 14 dnů průvodcování, zajištění povolení vstupů do území na Kamčatce a také hlavně víza do Ruska. Ty jsme získali doslova za pět minut dvanáct. Den před odletem. Co byla velká neznámá, to byl nám přidělený kameraman Kamil. Mladej kluk, který měl pověst neuvěřitelného machra na kameře, dobrodruha ošlehaného světem, osobnosti však tak různorodé, že jsme opravdu přemýšleli, jestli takhle velký projekt zvládneme ve třech lidech. Pověsti o Kamilovi nelhali, jak se později ukázalo. Úplně jsme nevěděli, jak náročné to vše bude, i když jakési zkušenosti s natáčením jsem už v minulosti měl. Samozřejmě ne tak časově dlouho trvající.

První komplikace se objevuje při placení letenek do Petropavlovsku pár dnů před odletem. Když jsme tam letěli v roce 2019, tak nás jedna vyšla včetně kola zhruba na 20 tisíc korun. Nyní je částka téměř dvojnásobná, a ještě k tomu bez kol. Ta druhá začala při odbavení kol na Ruzyňském letišti. Mimochodem doporučujeme v případě, že potřebujete kamkoliv letět s většími zavazadly, vyberte si k odletu Vídeň nebo některé z Německých letišť. Praha je finančně velmi drahá. Můj ochranný vak na kolo je jiné barvy než Tomášův, ale tvarem a typem a velikostí totožný s Tomášovým. Ruský pracovník Aeroflotu mě říká, že můj je jiný než jeho, že je větší a vše mi „prokazuje“ metrem. Vak různě natahuje a ukazuje rozdíly mezi identickými zavazadly. Co k tomu říct. Musíme odletět, a tak platím za nadměrný zavazadlo dalších téměř deset tisíc korun. Podotýkám, že se jedná pouze o přepravu tam. Na letišti se vlastně poprvé pořádně osobně potkáváme s Kamilem a začíná vzájemné oťukávání. Kamil je chlápek o generaci mladší než my a je hned vidět, že to s ním nebude procházka růžovým sadem. Nicméně prdel s ním je od začátku veliká. V Moskvě na letišti přestupujeme a v restauraci požijeme několik piv a seznámíme se s dvojkou mladých českých manažerů, majitelů větších strojírenských firem, kteří letí také na Kamčatku, kde mají v plánu expedici na lodi a pěšky. V duchu si říkám, to jsou borci, jedou bez plánu, vše budou řešit až na místě. To jsou panečku dobrodruzi. Za cca 6 hodin letu přistáváme na nám již známém letišti na samém východním konci či začátku Ruska. Na letišti nás čekají bratři Dyma a Sergey, ke kterým se přidává ještě kluk, kterému se říká Schumacher, podle legendy Formule 1. Jak jsme konstatovali během výpravy, tak zcela oprávněně. Na místě našeho prvního ubytování přímo v Petropavlovsku se k nám ještě překvapivě přidává Janek, který v Rusku studuje a kterého taky známe z prvního dobývání sopek tady.959C30BC-E734-41C1-AF36-B7CF082EA17A

Ještě, než se vydáme do divokých plání mezi sopkami, zajdeme zabačovat do jedné z vyhlášených restaurací na pobřeží drsného Atlantiku. Zatímco Kamil s Jankem vyrazili testovat místní malé občerstvovací podniky, my s Tomášem zůstáváme v restauračce a dáváme výbornou večeři. Blíží se 19oo hodin a já si musím po večeři odskočit na WC. Jak si tam tak sedím, začínám slyšet z restaurace diskotékovou muziku. Vylezu z „kadibudky“ a začnu váhat, jestli jsem fakt vlezl na pánské záchody. U umyvadel před zrcadly je asi pět fakt hezkých ruských holek. Podle pisoárů v rohu usuzuji, že jsem na správném WC pro chlapi. Holky mě pořádně asi ani nezaregistrovali, a tak jdu zpět do boxu za Tomášem, kterému svítí oči a rychle těkají po rozsáhlé restaurační hale. DJ rozjíždí diskotéku a k našemu překvapení je v sále jen holčičí osazenstvo. Jediní chlapi tu jsme my dva a personál restaurace. Tomáš říká: „ty vole, tohle je ráj!!“. Nezbývá mi než s ním souhlasit. Po dalších pivech a čumendě na snad všechny ruské miss se odebereme ven a dvě potencionální nevěsty nás odchytávají na bulváru před restaurací. Vyzvídají odkud jsme, co budeme na Kamčatce dělat atd. Když jim řekneme, že jedeme sjíždět na kole některé ze sopek, dostáváme nabídku na společně strávený večer či další setkání. Samozřejmě nám to zvedlo sebevědomí, ale máme jasno. Přes slzy děvčat jdeme ještě zapařit raději za klukama do jednoho temného rockového klubu. Už ovšem jen z lehka, protože brzy ráno vyrážíme na Šiveluč. Na Kamčatce je zhruba 300 kilometrů asfaltových cest, dalších cca 800 lesních a jiných nezpevněných cest a když skončí i tyhle, jezdí se většinou vyschlými koryty řek. Jsme tady na Kamčatce s Tomem podruhé, ovšem na vybrané sopky se vydáváme poprvé. Šiveluč je jednou z těch, kterou chceme zdolat hlavně směrem dolů. Vyjíždíme velmi brzy ráno, abychom se při začátku stmívání dostali na úpatí vulkánu. Ten je zahalen v mlze a shora se ozývá dunění větru. Chceme se dostat na hranici sněhu a tam postavit stany. Ráno bychom se pak vydali s koly na zádech co nejvýš, až co nám dovolí sněhová pokrývka. Cesta nahoru je řádný adrenalin. Jedeme třemi auty, je nás celkem sedm. Já, Tomáš, Jenda, který se přidal a dělá takového „podrž tašku Kamilovi“, Kamil kameraman a naši tři punkoví ruští kamarádi. Proč tři auta, proč ne dvě? Kluci jsou super profíci a ví, že kdyby se jednomu z aut dostalo do technických problémů, nebo by došlo nedej Bože k nehodě. V jednom autě jedeme s Tomem a Dymou, ve druhém jede Sergej a Janek a ve třetím si zatím jízdu užívá Schumi s Kamilem. Ten se svými požadavky na nejrůznější zastavení v těch nejšílenějších místech, a ještě šílenějších situacích kvůli natáčení postupně probudí v Schumim skrytého cholerika, který by zřejmě způsobil, že se z Ruska vrátíme bez Kamila. Kdyby s ním měl v autě jako řidič zůstat o jeden den déle, než bylo plánováno. Kamil je totiž pro skvělý záběr schopen riskovat způsobem, který ani kamčatskými větry ošlehaní průvodci nejsou schopni podstoupit. Jedeme s Dymou první suchým korytem řeky, které se zaplňuje vodou většinou až na jaře při odtávání mnohametrových vrstev sněhu nebo při vytrvalých deštích. Koryto je velmi zvrásněné a místy jedeme po hřebínku takových dun z naplavených hornin. Mlha se stupňuje a je velmi špatná viditelnost. Sněhový poprašek totiž rozfoukává silný vítr, a tak Dyma musí být velmi opatrný. V GPS má nahrány tři cesty, kterými by se mělo dát letos dostat nahoru. Letos proto, protože každý rok po odtečení vody se reliéf koryta mění a při dnešní viditelnosti by nepřicházelo v úvahu ujet třeba jen dvě stě metrů bez navigace s předem nahranou trasou. Schumi a Sergej se budou snažit jet těsně za námi, aby se neztratili z kontaktu. To se právě Sergejovi podaří sjet mimo jinou stopou, a tak se pro něj musíme kus vrátit. Nejde se však otočit, musíme autem couvat podle navigace několik stovek metrů. Je to na centimetry přesná jízda. Nacházíme Sergeje a když vystoupíme z auta, tak vedle nás je snad deset metrů hluboká strž. Uf, ještěže jsme včas zastavili. Po vystoupání k místu, kde chceme postavit stany, zjišťujeme, že spát tady by bylo velké riziko vzhledem k velmi silnému větru. Byl tak silný, že by stany nešly vlastně ani postavit. Sjíždíme tedy zpět k úpatí a stavíme základní tábor.

Dva stany na spaní, jeden na materiál a zároveň sloužící jako jídelna s kuchyní. Ubikace jsou natlačeny k neprostupnému cca 3 metry vysokému houští, jedno auto je postaveno před stanem s jídlem a další dvě tvoří hradbu kolem našich plátěných „ložnic“. Celý base camp stavíme takto proto, abychom zabránili medvědům dostat se k potravě, a tedy vlastně i nám. Všechno tady má svá jasná pravidla. Po krátkém večírku spojeném s opravou jednoho kola, které utrpělo újmu při přejezdu hluboké rýhy v korytě, jdeme spát. Ráno se potkáváme ve velkém stanu na snídani a plánujeme den. Cíl se nemění. Vyjet autem, kam až to půjde, a pak jít pěšky do míst, kde sníh ještě umožní jízdu na kole. 3.307 metrů nad mořem má Šiveluč. Ten je jedním z nejaktivnějších vulkánů na poloostrově. Zůstáváme cca 300 výškových metrů pod vrcholem, dál jdeme pěšky s koly vedle sebe nebo na zádech. Čím jsme výš, tím přibývá sněhu a také začíná houstnout mlha. Zhruba sto výškových metrů pod vrcholem je výška sněhu po osy kol. Sedáme na kola a mažeme dolů za neustálého pokřikování kameramana, který je snad úplně všude a neustále nás nějak diriguje, jak kde najet, aby byly záběry jízdy co nejatraktivnější. Naštěstí se uklidní vítr a můžeme si vybírat co nejatraktivnější jízdu. Je to dost zábavné, jedeme i docela rychle, sjezd není prudký a je i poměrně bezpečný. Přijíždíme k místu, kde stály naše stany. Už tu nejsou. Shumi je sbalil na cestu k další hnědobílé krásce.

Tou je největší aktivní vulkán Euroasie Klučevskaja. Se svými 4750 m n. m. nejvyšší horou na kamčatském poloostrově. Prominence 4649 metrů z ní dělá 13. nejprominentnější horu světa a díky izolaci 2748 km je 15. nejizolovanější horou světa. Jedná se o kompozitní sopku s nejlepší kruhovitostí základny na celé planetě Zemi. My s Tomem jedeme na kolech dál dalších cca 25 kilometrů až do místa. Kterému se říká Mrtvý les. Kdysi žhavým popelem přikryté stromy působí velmi bizarně a sem tam se objeví na větvích zelený lístek. Tahle místa jsou z hlediska přírodního dědictví chráněna třeba i v rámci UNESCO. Kochám se tak, že sebou v pomalé jízdě plácnu na zem.

Mezi Šivelučem a královnou sopek Klučevskou se nachází vesnička Ključ. Zastavujeme se tam nakoupit. Tato vesnička je domovem především pro vojáky z nedaleké vojenské základny a jejich rodiny. Žije zde také vnučka jednoho z bývalých ruských komunistických prezidentů Brežněva. V místních potravinách obsluhuje dívka, velmi pohledná dívka, upravená, pěkně oblečená. Ptám se jí, jak se jí tu žije. „Bydlím tady rok, jsem tady s přítelem. On je meteorolog a dostal tady práci. Před tím jsem bydlela v Moskvě“. Koukáme na ni jako na zjevení. S tím meteorologem možná měla pravdu, my ovšem tušíme, že je to voják a že zde slouží v několik kilometrů vzdálených kasárnách. Kamčaské vesnice jsou tady jako přes kopírák. Hrozně podobné. Velké množství na první pohled neudržovaných domečků, mezi kterými tu a tam vyčnívá nějaká novostavba určená pro výkon veřejné služby. Třeba velkokapacitní školka ve vesničce, kde se narodí dvě děti za rok. No uvidíme, třeba se tu populace zvýší, přeci jenom jsme tady teď na chvilku my 😊.

Jedeme dál, několik dalších hodin. Opět korytem řeky, které je tentokrát z obou stran lemováno hustým křovinatým a březovým porostem. Nejsme úplně vysoko, cca 600 metrů nad mořem. Poslední hodina je prudce do kopce. Už za tmy dojíždíme k částečně vybydlenému domku, který slouží jako základna pro vulkanology, meteorology a v neposlední řadě pro horolezce, kteří jej využívají jako základní tábor před výstupem na tuto horskou bohyni. Už jsem toho po světě dost projel a musím opravdu uznat, že je to fakt nádherná hora. Přirovnal bych ji k ženě, která je krásná, temperamentní a výbušná. Už jenom dostat se k ní je velmi náročné. Podle statistik se k ní podaří přiblížit jen třem lidem z deseti. Máme opravdu veliké štěstí. No a když se po vodkové a pivní večerní smršti v chaloupce ráno vzbudíme, vidíme, jaké štěstí jsme opravdu měli. Celý den, který je před námi bude jako malovaný. Vyrážíme na celodenní zdolávání některého z bočních sopouchů královny všech sopek. Je mrazivo, svítí Slunce a kolem Klučevské je závoj z mraků. Je to dechberoucí pohled. Cestou zkoušíme natáčet na dron. Je zvláštní, že ten se nedaří posouvat s námi. Jako by byl ohraničený nějakým neviditelným plotem a skoro to vypadá, že se drží v nějakém čtverci. Kluci ruští mají taky dron, a ten lítá bez jakéhokoliv omezení. Půjčujeme si ho a Kamil je tak mnohem klidnější. Když už jsme zase u něj, tak nás trošku zaskočilo, že má jen jedny trekingové tenisky. Sice s goretexem, ale nízké. Sněhu tu není sice moc, ale nad kotníky určitě. Říkám si, to bude ještě prdel. Přicházíme k jednomu z těch bočních sopouchů, který má nádherně kuželovitý tvar, zhruba kilometrovou délku hrany a se 35% stoupáním a v našem případě i budoucím klesáním. Jen pro porovnání a vaši představu. Černá sjezdovka má definován sklon 30 %. Kolem nás v tu chvíli projíždí dvě vozidla místních záchranářů, kteří jedou pátrat po ztracených horolezcích, kteří se už třetí den neozývají. Nahoru na horu si krátíme cestu povídáním a vyprávěním historek. Jenda má za úkol zůstat na statické kameře s dlouhým sklem dole a Kamil ve svých horských botkách valí s další a dronem s námi na hranu kráteru. Na ní je nádherná vyhlídka do krajiny. Opravdu je vidět, nebojím se říct, stovky kilometrů daleko. Je mi docela zima a trošku mi mrznou prsty na rukou. Přeci jenom je deset stupňů pod nulou. No a pak už jedeme. Pamatujete si ty pocity, které máte, když je něco poprvé? Já už přes svůj věk úplně všechno ne, ale pár „poprvé“ mi v paměti zůstalo. Třeba to, když jsem poprvé neudělal zkoušku na výšce, když jsem sjel na lyžích svůj první ledový horský žleb, když jsem byl na prvním rande s Adou a ona nepřišla, protože přišla o den později než já 😊. Prostě poprvé je to vždycky zvláštní. Když si poprvé neúspěšný třeba při přijímacím pohovoru na vysněnou školu nebo práci, když ti poprvé odejde někdo blízký tam nahoru nad Klučevskou, tak když ty negativně zlomové poprvé dokážeš zvládnout, tak tě neskutečně posílí. A co teprve jak tě zvednou ta úspěšná poprvé. Je divný psát o tom, jak tě sjezd z hory dolů vynese do výšek, ale asi víte, jak to myslím. Takže jaké pocity mě pohltily při a po sjezdu? Zkusil bych to popsat nedním slovem: nepopsatelné 😊. To napětí je neuvěřitelné. Bije se v tobě myšlenka na to, že si první na světě, kdo tady tuhle lajnu sjel na kole, že nechceš spadnout, protože nemocnice je třeba 800 kilometrů daleko, že je to báječné místo se skvělou pozitivní energií, kterou ještě umocňuje Tomáš, se kterým si velmi dobře rozumím a je s ním neskutečná sranda. Po dojezdu jsem úplně „happy“. Plný endorfinů, plný pocitů štěstí. Dole myslím na taťku, který už na mě doma nečeká, ale určitě na mě koukal z nebeského balkónu nad Klučevskou. Říkám si, škoda že tu se mnou nejsou kluci a zároveň mi bleskne hlavou, jestli by na mě byli doma pyšní. Úplně si nejsem jistý, protože samozřejmě tenhle můj projekt není nejdůležitější věc v životě lidském a je zdánlivě jeho nedůležitou součástí. Projekt X je pro mě možná takový útěk od české reality plné depresivních názorů a negativního přístupu snad k jakýmkoliv životním situacím. Prostě ze světa „Všecko stojí za hovno“ chci vypadnout. Nejsem padlý na hlavu a vím, že krátkodobý „útěk“ nic nevyřeší, ale určitě ti pomůže vnímat věci jinak. S nadhledem, s respektem. Člověk se naučí na těchto expedicích asi i vnímat, proč se lidi u nás takto chovají. Každopádně se mi už tehdy do hlavy vkrádaly myšlenky, jak ty moje útěky postupně převrátit v moji běžnou životní realitu a začít se tím i alespoň částečně živit.

Dole jsem na mobil natočil krátké videjko. Plné upřímných a pozitivních emocí. Byl jsem v takové euforii, že jsem úplně zapomněl na to, že jsem ho natočil a až doma při třídění fotek a videí jsem na něj narazil a uvědomil si, že jsem jej natočil. Za pár desítek sekund za mnou přijel Tom. Jezdí na kole určitě líp než já a byl tak hodný, že mě nechal jet prvního. Anebo čekal, jestli sebou nefláknu o zem, aby to místo objel a užil si rychlou jízdu. Doufám, že za A) je správně 😊.

Na úpatí naší sopky, kterou jsme sjeli jako první na světě, což můžu tvrdit s téměř 100% jistotou, pokračujeme na kolech v mírném klesání po sněhem pokryté cestě k finálovému sjezdu po skalním hřebínku dlouhém cca kilometr a sjedeme k domečku, ve kterém máme základnu. Nádherný den to byl, fakt úžasný, bez komplikací. Naše šťastné hvězdy dnes pracovali na tisíc procent. Sušíme věci, Kamil suší vložky do svých promočených nízkých trekových tenisek. Dáváme panáky vodky, vaříme čaj a něco na zub nachystali průvodci. Čeká nás krásný horský mejdan. V průběhu něho potřebuju skočit na WC. Čůrat chodíme kousek od domku, ale na velkou to je jiný příběh. Příběh s dobrodružstvím. 150 metrů od domečku je větší dřevěná kadibudka. Když potřebuješ jít tady na WC, musíš jít alespoň ve dvou lidech, ideální ve třech. Musíš být hlučný. My třeba i třepali svazkem klíčů a hlasitě si povídali. Ano, je to kvůli možnému střetu s medvědem, protože setkání s ním by bylo asi to poslední, které by jeden v životě absolvoval a asi bych se posral ještě dřív, než bych došel ke kadiboudě.  Za asistence dvou chlapíků jsem bezpečně položil kabel a zahřál prkýnko Tomovi, který jej položil pod dohledem statečného záchranáře také a Kamil celou dobrodružnou výpravu ke kadibudce poctivě natočil, tedy mimo toho, co se odehrávalo v jejím nitru.

Ráno brzy vstáváme, mimo kol naložíme bágly do teréňáků. Vylezeme k hornímu patru domku a uděláme pro nás s Tomem kultovní fotku. Takovou tu, kterou uděláš jenom tady nebo na Aljašce. Sedneme na kola a valíme na nich 30 kilometrů po cestě a korytem řeky až k místu, kterému kluci říkají Černý les. Jakmile se cesta narovná a je bez spádu dáváme kola do auta a jedeme do vesničky Kozyrevsk. Po třech nocích v horách si užijeme dokonce saunu v místním kempu, který je na místní poměry docela dobře vybaven, nicméně v porovnání s evropským standardem je to taková čistá čtvrtá cenová kategorie. Ale fakt docela dobrý, a užili jsme si to. Ráno jdeme na průzkum vesnice. Dojdeme ke břehu řeky Kamčatky, která je zde široká asi jak Vltava u Karlova mostu. Je zde vidět pohyb rybářských prutů, dáváme se s nimi do řeči. Jeden z nich nás pozve k sobě domů, aby nám ukázal trofeje některých z třiapadesáti jím ulovených medvědů. Cestou k němu vidíme fakt typickou ruskou vesnici. Některé dřevěnice jsou docela pěkné, jiné jsou ve špatném stavu. V místním obchodě je však poměrně dost velký výběr potravin, a i jiných věcí. Šampóny, kosmetika atd. Před obchodem vidíme týpka na sajdkáře, nabízí mi, ať se na ni projedu, tak si na ni sednu a pořádně ji otúruju. Zaujme nás taky místní pošta a její otevírací doba. Nepravidelný čas otvírací doby, před budovou leží severští psi. Cestou k lovci medvědů vidíme na křižovatce traktorový bagr, jak couvá. Naráží na sloup držící elektrický a telefonní kabel a řidič vůbec nechápe, jak to, že mu to nejede. Zadní kola se protáčí na místě a sloup se kývá na všechny strany. Vyleze ven a tam teprve zjistí, v čem je jeho problém. Zařadí jedničku a odfrčí s mávnutím ruky pryč. I tady na trhu vidíš oblečení různých značek ve stylu „Čím víc pruhů, tím víc Adidas“.  Když dojdeme k lovcově chaloupce, běhají před plotem i u domku psi. Ptáme se, jestli nás nepokousají. S ujištěním majitele domku vcházíme dovnitř, Kamil hned natáčí přichystané trofeje z lovu. Na nohou má ty svoje „botky“, pro jistotu bez vložek, které nechal na základně pod Klučevskou. Těsně nad botu ho pro jistotu kousne pes, takže tady pořekadlo „pes, který štěká nekouše“, neplatí. Není to naštěstí nic hlubokého, desinfekce samohonkou a pokračujeme v natáčení. Vyprávění o lovu medvědů je zajímavé a velmi poutavé. V Kozyrevsku zůstáváme ještě jednu noc a brzy ráno odjíždíme směr Petropavlovsk Kamčatskyj.

Kamil chce natáčet na nejbizarnějších místech a Schumi začíná docela pěnit. Když chce zastavit na kousku rychlostní silnice kvůli západu Slunce, kde se nesmí stát, dojde mezi nimi k poměrně drsné výměně názorů. Kameraman chce natáčet i následnou policejní kontrolu plně ozbrojených policistů. To už je ten den pro Schumiho poslední kapka do poháru jeho trpělivosti, a tak dostává své přezdívce Schumacher a raketovou rychlostí odjíždí pryč. Honzík mezitím v druhém autě se Sergejem naplánuje zastávku v termálních koupelích Malki. Několik plytkých jezírek velmi teplé vody, která léčí onemocnění pohybového ústrojí a kožní problémy, leží v těsné blízkosti u řeky, která slouží jako ochlazovací místo. Je tu nezpevněná parkovací plocha, krytá řada převlékacích kabinek. K jezírkům vede betonový chodník a je u nich doslova pár laviček. Za vstup se nic neplatí. Jsme tu sami. Schumi s Kamilem schladí své horké hlavy v teplé vodě 😊. Schumi je vůbec zajímavý týpek. Když jsme s ním byli před dvěma lety na první Kamčatské výpravě, byl to pohodový týpek, samý úsměv. Teď je víc morous a dost podrážděný. Bráchové Sergej a Dyma, kteří nám s výpravou organizačně a průvodcovsky významně pomáhají, nám večer povídají Schumiho příběh, který mu změnil život. Bydlí v bytě na sídlišti v Petropavlovsku a když se jednou večer vracel domů, viděl souseda z domu, ve kterém bydlí, jak ubližuje zřejmě své ženě. Při pokusu jej uklidnit a odtrhnout je od sebe ho soused bodl nožem do břicha. Schumi je určitě rád, že to vůbec přežil. Jizva na břiše, kterou jsme viděli v termálech byla opravdu dlouhá minimálně patnáct centimetrů. Uf. Jsou věci, které nechceš zažít. Z termálů vylézáme a Tomáš říká, že mu zmizel z paty nějaký výrostek. Já mu přitom říkal, že to je jen nemytá špína, a že se to určitě v tom horkém vodním světě prostě jen odmočilo. Teda aspoň doufám, že to bylo ono. Něco hnědého tam totiž z pod Toma vyplavalo 😊. Jo, dělám si samozřejmě srandu. Žádný výrostek na patě neměl.

V Petropavlovsku se ubytováváme v tom samém hotelu, jako po příletu. Vyrážíme do ulic Petropavlovska nakoupit nějaké suvenýry. Obchody tady jsou víc než srovnatelné s těmi našimi evropskými. Některé věci u nás ani neseženeš. Z hlediska outdoorových potřeb mě docela překvapilo, jakou skvělou pověst tady mají české značky. Ty si samozřejmě nekupujeme. Jdeme na večeři a rozebíráme zatím proběhlé dny na Kamčatce. Čepují tady Velkopopovického kozla, prožité dobrodružství tak dostává velmi zajímavé nové rozměry. Ráno vstávám s bolehlavem. Migréna je moje velké trápení. Nasypu do sebe dva Brufeny, posnídáme, kola do aut a vyrážíme. Naštěstí nemusíme brát věci na bivak, závěrečné dvě sopky chceme pokořit výjezdy z Petropavloska.

Tou první je Velbloud. Je to takový pozůstatek menšího vulkánu mezi sopkami Avačinskou (2.471 m.n.m.) a o téměř tisíc metrů vyšší Korjakskou. Příjezd ke dvouhrbému skalnímu masivu vede zprvu po asfaltu, cca půl hodinky po asfaltu. Pak najedeme do vyschlého koryta řeky, kterým v poměrně velkém stoupání po zhruba třiceti kilometrech dojedeme k místu, od kterého už to dál auty nejde. Výstup na vyšší ze dvou vrcholů Velblouda není sice dlouhý, ale je technicky náročný. Jdeme kolem svahu, který je prudký místy přes 42% a Sergej nám vypráví, jak tady po této téměř kolmé skalní stěně kdysi organizovali závody ve sjezdu. Takové Ruské Redbull Rampage. Je to úsměvné povídání. Rozhodčí sedávají ve skalním bloku, který připomíná trůn. Jezdci se spouští z vrchu ve velké rychlosti,, většina jich spadne a rozhodčí prý z klidnou tváří řekne Crash a udělá křížek do startovní listiny. Za každým jezdcem, který upadne dá panáka vodky. Asi bych tomu i věřil. Velblouda chceme zdolat podruhé, už jsme tady byli, ale tentokrát jedeme až shora. Z vyššího vrcholu. Před dvěma leta to byla parádní jízda. Letos se dost trápíme zhruba do jedné třetiny je podklad velmi přemrzlý a tvrdý, klouže. Tomu odpovídá i naše rychlost a opatrnost. Pak povrch změkne a už ztrácíme zábrany a jedeme poměrně rychle až k autům. Tam dáme rychlý studený oběd a rozhodujeme se, že pojedeme korytem řeky dolů taky na kolech. Koryto je ve větším spádu, a když tady teče voda, velmi často má obrovskou sílu a mnohdy smete v přívalech auta, která se snaží dojet pod Velblouda. Několik vraků těchto aut je kolem koryta možné spatřit. Dáváme sázku s klukama v autech, kdo bude dříve dole na určeném místě. Souboj Česko x Rusko vyznívá jednoznačně pro nás. Kluci nám nechtějí věřit, že jsme jim dali na kolech více než šest minut. Než dojedou, snažím si vyčistit oči od prachu, který jsem cestou dolů lapil i pod víčka. Tomáš je vtipný, fakt mě pobavil. Oči jsem si čistil vodou z lahve proplachováním. Když mě uviděl, tak řekl, že si tu flašku strkám do špatných otvorů, že hubu mám někde mezi těmi body, které jsem poléval a cca 6 centimetrů dole. To je prostě celý on. Vtipný za každou cenu. Nakládáme kola a těšíme se do Petropavlovska na teplou sprchu.

Čekají nás ještě tři dny na Kamčatce. Odlétáme v úterý a potřebujeme mít potvrzení o tom, že nejsme pozitivní na Covid do letadla a tak než se vydáme k závěrečnému pohoří Vačkažec se stejnojmenným vrcholem. Než se ho pokusíme zdolat, tak se jdeme nechat otestovat na přítomnost toho zapráskaného šmejdovského viru. Podle internetových informací jsou v provozu tři odběrová místa. Jsme v Rusku, takže pro nás nebylo úplně velkým překvapením, že ani jedno z nich v neděli nefunguje. Trošku nás to uvede do stresu, protože v úterý máme odletět směr Evropa. Pevně doufáme, že v pondělí budeme úspěšnější a že výsledky dostaneme včas a budou negativní. Ještě dopoledne vyrážíme k Vačkažci, který nepřipomíná vůbec sopku, už z dálky vypadá spíš jako nějaké aplské pohoří. Není nejvyšší, má 1.556 metrů. Cesta k němu je dramatická. Cesta k němu vede částečně i zaplaveným korytem cesta. Vody je do půl dveří aut a když nevíš, co ti pod vodou může bránit v cestě a můžeš tam tak zůstat, dostává cesta k vulkánů další rozměr. Ten není konečný ani tak. Začíná pršet a my vyrážíme na hraně kolem velmi bahnité cesty. I když v Rusku fakt musíš očekávat ty nejzvláštnější věci, tak jsem fakt nechápal, že u jezera pod masivem sopky je vybudované parkoviště i s dopravní značkou, tak jak ji známe od nás. Parkoviště u takto turisticky atraktivního místa dává logiku, to co ji ale popírá je skutečnost, že k parkovišti je nemožné dostat se autem. Není jak. Začíná být velká zima a v kombinaci s takovým tím intenzivním hustým mrholením nám začíná docházet energie a vlastně i chuť stoupat, a hlavně pak sjíždět dolů. Když totiž tlačíme kola k vrcholu, kloužeme rozmočenými hliněnými cestami, které přechází v bahenní stezky. Třetí prvosjezd nedáme. Nemůžeme chtít všechno. Otáčíme a jedeme k autu. Tomáš si hraje s kolem a Kamil ho natáčí, já se jedu na pohodu k autu a promítám si, co jsme tady na Kamčatce všechno prožili. To jsem neměl asi úplně dělat. Na cca metr vysoké hraně nad cestičkou plné bahna ztrácím rovnováhu a než stihnu vypnout boty ze zámků v pedálech padám hlavou přímo do bahna. Zařvu si, bahna je přes půl metru a moc nechybělo, abych se v něm utopil. Přilba změnila barvu z černé na hnědou, podobnou barvu dostal i můj obličej, bunda a dioptrické brýle dostali zhruba centimetrový UV filtr z bahna. Tom se mi samozřejmě směje a já sobě po vyproštění taky a když se uvidím na fotce z mobilu, tak se můj smích stupňuje. Nikdy jsem se tak netěšil do auta a na hotel jak tento podvečer. Mimořádně nejdeme už na pivo. Ráno vstáváme do deště, který se v noci z mrholení změnil v intenzivní hustý liják, jemuž dodával intenzitu i silný severní vítr. Jedeme zkusit místní nemocnici na ty odběry. Povedlo se, výsledky nám pošlou do emailu do čtyř hodin od odběrů. Aspoň nám to slíbili. Kluci nás vezou ještě natáčet k městskému opevnění u Pacifiku s množstvím historických kanónů, pořídíme vtipný video a jedeme se podívat, jak se tady přestavují SUV auta na Offroady do jednoho z místních servisů. I když se v Rusku jezdí jako u nás vpravo, má tady snad nadpoloviční většina aut volant vpravo. Je to tím, že většina terénních aut se dovezla z Japonska. Déšť a vítr neustává a místní letiště ruší dnes všechny lety. Snad se nás to zítra nebude týkat. Když se vracíme na hotel, hlavní křižovatka města se mění v řeku. Na hotelu zabalíme kola i zavazadla a vydáváme se taxíkem na večeři do doporučené vyhlášené restaurace. Úplně nás to tam nenadchlo a tak si jedeme spravit náladu do klasické pivnice v jednom z panelových sídlišť na periferii Kamčatské metropole. V blízkosti hospody složené z několika unimobuněk bydlí totiž náš průvodce Dyma. Potkáváme taky asi jediného Čecha, který tady trvale bydlí a chce nás pozvat na pivo. Neodmítáme, jeho pozvání však tak nějak neklaplo, a když na konci velkolepého večírku chceme odejít absolvovat aspoň tři hodiny spánku, hospodský nám říká, že jsme nezaplatili a že musíme zaplatit i za toho, kdo nás pozval. Jméno vám neprozradím, ale kdybyste náhodou někdy na Kamčatku zavítali, dejte si na něj pozor 😊. Než odjedeme z hospody na hotel, prožijeme několik zajímavých setkání. Seznamujeme se s holkou a klukem, kteří tvoří pár. Holka umí česky, pracovala jako Oper u České rodiny v Brně. Tady pracuje v nemocnici jako zdravotní sestra. Její partner pracuje také v nemocnici jako odborná obsluha magnetické rezonance. Ve čtyři ráno se jich ptáme, kdy jsou do práce. Odpověď: „Ráno na sedm hodin“. No ještěže nejdeme na vyšetření. Další bizarní příběh se odehraje s místním streetartovým sprejerem. Klučina s námi sedí, ruce od barev, hrozně pohodový kluk. Když dává čtvrté pivo, vypadne z něj, že je řidič ponorky. My nevíme, že se tohle nesmí nikomu říkat a tak když si uvědomí, co nám řekl, odchází pryč a my mu slibujeme, že to tam nebudeme nikomu říkat. Měli jsme o něj i chvíli strach, aby si nic neudělal. Další příběh napsal Kamil s Honzou. Z Kamila spadl stres a trošku se nám prdl. Trošku víc. Vypráví spoustu zážitků z jeho kameramanského světa a dostává divoký nápad sundat ze stěny meč, který je umístěn mezi mnoha jinými ve tvaru vějíře na jedné ze stěn. Meče jsou připomínkou nějakého filmu z Hollywoodské produkce. V nejlepším náladovém flow se rozpřáhne a ostřím přefikne elektrický kabel vedoucí nad ním po stropě. Chvilku je tma asi na celém poloostrově. No prostě večírek se vším všudy.

Ráno se vzbudíme a jsme rádi, že jsme sbaleni už den před tím. Úplně se nám dnes neudělalo dobře. Jedeme na letiště a deset minut před příjezdem k němu nám přicházejí na maily postupně potvrzení z testovacího centra na Covid. Loučíme se s kluky a moc jim děkujeme za vše. Opravdu špičkový borci. Na Kamčatce jsme chtěli náš Projekt X končit, ale díky okolnostem jsme jej tam zahájili. Půl roku před ruskou invazí na Ukrajinu. Teď bychom se tam nedostali. Českou stopu a to poměrně silnou jsme na tomto nádherném místě ale určitě zanechali.