Kamčatka – země plná dobrodružství

KAMČATSKÝ PŘÍBĚH

Někdy v červnu kdesi na Valašsku:

„Už jsem dlouho nikde nebyl“ říkám si tak nějak pro sebe nahlas doma v obýváku, když sedím vedle svojí „první ženy“… tedy jako vyjetý někde venku za dobrodružstvím. Mlčení, jak je všeobecně známo, znamená souhlas. V tomto případě však nemůžu informaci o mém zářijovém výletu za hranice všedních dnů nijak podcenit, nechci přeci jenom jet stanovat do Českého ráje. V hlavě mám s Tomášem už delší dobu unikátní cestovatelský projekt, kterým má být prvosjezd některého z vulkánů na divoké Kamčatce. V Africe jsme si to zkusili už pětkrát, tedy sjíždět a zkoumat nové lokality a majestátní hory černého kontinentu. Zkusím tedy doma opět zopakovat nahlas myšlenku, že mám v hlavě expedici na Kamčatku. K mému překvapení se mi dostává pozitivní odpovědi s vyřčenou otázkou: „Proč nejedu taky?“. To mě trošku zaskočilo, ale vlastně to chápu. Pořád někde rajzuju vlastně jen s Tomášem. Se slibem, že příště jedeš taky, jsem si „doma“ vyřídil takové výjezdní vízum a nic už nebránilo plnému spuštění příprav…

Ten souhlas doma mě docela překvapil, Ada ví, že to není žádná sranda něco takového připravit, ufinancovat a hlavně pak i absolvovat. Už se mnou byla na expedici 2x a jedna cesta byla opravdu velmi dramatická a naštěstí se šťastným koncem pro všechny. Zase na druhou stranu ví, že kdo si hraje, ten nezlobí… 🙂

Zapráskaný Aeroflot

Expedice pro tři lidi (tři proto, protože potřebujeme mít kameramana) vyjde na několik stovek tisíc korun, což je velmi náročné ufinancovat. Naštěstí se daří více než polovinu rozpočtu pokrýt sponzorsky. Co se moc nedaří, je sehnat kvalitní průvodce po tomto místě světa. Spustili jsme také hledání informací, zda už někdo námi vytipovaná místa na kole navštívil, či kterou sopku již někdo na kole sjel. Podařilo se nám nakonec za přispění našeho kameramana a průvodce Jana Koukala vše domluvit, a tak na konci září bylo vše připraveno k přesunu do časového pásma, kde je o deset hodin více než u nás. Z hlediska rozdílu mezi přípravou materiálu na ježdění v Africe a na ježdění na Kamčatce jsme žádný rozdíl nedělali, výjimkou bylo pouze oblečení, které vzhledem k ročnímu období bylo téměř zimní. Rozdílů bylo samozřejmě více, především těch administrativních… Víza, pozvání z ruské strany, specifický druh pojištění i odbavení na letišti. To mě dost vytočilo. Rozpočet jako vždy našpónovaný jako prase, řešíš fakt každou korunu. Kdekoliv jinde letíš, tak zaplatíš cca 100 Euro za kolo do 23 kg, a něco málo za nadváhu. Ne tak do Ruska. Tedy při mezinárodním letu to ještě jde, ale jakmile přestupuješ na vnitrostátní let, musíš vše absolvovat znovu, a to i finančně. Příplatek dalších 8 tisíc korun na jedno kolo na jednu cestu je fakt šupa neskutečná. Tomáš je neskutečný elagán a svým šarmem se snaží působit na letušku za odbavovacím pultem.  Nakonec nějakou slevu vyptal, škoda že neměl víc času, třeba do rána, mohlo to být úplně zadara J. Letadla však mají v Rusku špičková, stejně jako bezpečnostní opatření při odbavení a o ruských letuškách napíši snad jen jedno slovo: Wau! Po delším čekání v Moskvě a ještě delším přeletu na Kamčatku, přistáváme v Elisovu. Místní výstupní hala je vskutku zajímavá. Je to takový stan, který připomíná tvarem obrovský polokruhový skleník potáhnutý textilií. Od této chvíle vše klape až do odletu jako na drátku.

První dojmy..

Před letištěm nás čekají bratři Sergej a Dymitrij…… . Přijeli dvěma terénními dodávkami Mitsubishi Delica a zpětně musím konstatovat, že takovou káru bych chtěl mít doma taky, tedy až na to řízení vpravo. Už první setkání mi napovídalo, že to bude úplně super pobyt. Naložili jsme naše karbonové Bergamonty od Kolovny do aut a jedeme na hotel. Cestou však ještě stojime u železných plastik medvědů s nápisem vítejte na Kamčatce a pak jdeme ještě omrknout obrovské vlny Tichého oceánu. Je velmi silný vítr, který nás bude provázet celou expedici. Pacifik trošku odporuje svému přívlastku Tichý. Je to ovšem na první pohled velký respekt nahánějící neskutečná masa vody, která nám posílá kapky vody až za naše péřové bundy. Moje brýle mě učinily na pobřeží silně slabozrakým. Ještě nás naši průvodci vyvezou na kopec nad Petropavlovskem, kde je vidět spousta vyjetých trailů. Jsou to údajně jediné legální traily v oblasti. Jsou poměrně prudké, technicky náročnější. Snad se na ně podíváme i na kolech.

Za pár minut pak přijíždíme na hotel v Elizovu, vítá nás krásná recepční. Ubytujeme se na pokoji a kujeme plány na další dny. Samozřejmě chceme vyrazit co nejrychleji na kola, tedy hned ráno druhý den. Časový posun začíná dělat svoje. Den je nějak delší, únava přichází v čase, kdy jsi v Evropě většinou plný energie. To je proti Africe opravdu změna, která mě osobně dělá větší problémy než aklimatizace ve větších nadmořských výškách. Večer jdeme zkusit najít nějakou restauraci, před tím zkoušíme kafe na hotelu. Kafe tedy nic moc, restauraci jsme našli. Byla to sice Čínská restauračka, ale po dobu pobytu jsme ji navštívili několikrát a vždy jsme byli spokojeni. Toto místo nám přichystá během pobytu i dvě originální setkání, na které budeme vzpomínat stejně intenzivně jako na setkání s medvědy.

Jdeme do akce..

Tedy spíše jsme chtěli jít do akce. Ráno přichází od Sergeje esemeska, že kvůli větru a dešti se překládá naše první ježdění na další den. Jsme zklamaní, ale chápeme, že to není žádná sranda, a tak si děláme program sami. Přes aplikaci místní taxi služby si objednáváme odvoz do Petropavlovska Kamčatského, hlavního města gubernie. Aplikace funguje skvěle, na displeji mobilu vidíš, kde se auto nachází i dobu příjezdu k nám. Paráda. Vše souhlasí a za pár desítek minut jsme v centru města. To nás vítá větrným, ale slunečným počasím. Trošku v nás doutná knot pochybnosti, jestli na horách není počasí stejné jako tady a že jsme mohli být na kolech. Na to však brzy zapomeneme a užíváme si procházku po správním centru oblasti. Věru zajímavé místo. Poměrně dost panelových sídlišť, některé domy nevypadají vábně, mají stržené izolace, přístupové chodníky k nim jsou plné vody. Když vidíš holku na jehlových podpadcích, skvěle oděnou, tak jí to brodění domů přes ta jezera nezávidíš, ale jiná cesta domů nevede, leda umět levitovat. Procházíme kolem pravoslavného chrámu, za kterým se tyčí betonové administrativní budovy, mezi nimi se nacházejí garáže. Pobavilo nás, že některá auta či jejich vraky neparkují uvnitř, ale na jejich střechách.  Jak se to stane? No podle místních tak, že majitelé aut jsou upozornění, ať si ta auta parkují vevnitř nebo ať zlikvidují vrak odvozem do šrotu. Když to ani na opakovanou výzvu neudělají, tak si dají sousedé tu práci, že jim to přes noc prostě vytáhnou na střechu garáží… Svérázný způsob, takový Ruský, ale asi fungující. Procházíme kolem budov Kamčatské univerzity, která disponuje opravdu velkým množstvím fakult. Centrum této cca 150-ti tisícové metropole si nic nezadá se stejně velkými evropskými městy. Luxusní obchody, obchodní centra, hustá doprava, restaurace. Jednu čtyřhvězdičkovou si vybíráme k návštěvě, deficit kávy nás k tomu přinutil. Restaurace, do níž vás nepustí, když si neodložíte bundu v šatně, vypadala velmi luxusně. Při vstupu zakopnu o smeták s hadrem na vytírání podlahy. Od kbelíku se line ostrá vůně Sava. Přichází uklízečka a tím samým hadrem na podlahu utře sousední stůl. To nás fakt baví. Přinesli nám kapučínko, balený cukr zde není. Jen kostkový, což mi připomíná ještě totalitní komunistický režim, kdy jsme si doma mnohdy kostkový cukr drtili na prach, abychom si nemuseli sladit třeba krupičnou kaši kostkami cukru. Zaplatíme a jen tak pozorujeme cvrkot města, které opravdu žije. Po půldenní návštěvě sedáme opět do taxíku a jedeme zpět na hotel. Časový posun mi nedělá dobře a únava mě dostihuje.

Jdeme do akce 2

Druhý den jedeme skutečně konečně do akce. Ráno dáváme kola do jedné z připravených dodávek a další nám dělá doprovod. Po snídani v hotelu a mrknutí na holky na recepci ještě doplníme vodu do camelů a vyrážíme. Místo slíbeného vulkánu Velbloud jedeme na pobřeží Pacifiku a čeká nás úchvatná podívaná na pláže střídající se se skalnatými útesy.  Jedno terénní auto jede s námi, druhé zůstává u konce asfaltové cesty. Zde chlapi vypouštějí tlak z pneumatik. S Dymytrijem a jeho bratrem Sergejem přijíždí ještě Michal. Ze střechy svého auta sundává kolo stylem „kam jsem schopen dohodit kolem do dálky“. Opět trošku ruský styl. Nicméně Michal stejně jako naši další dva průvodci jsou opravdu skvělí společníci a neskuteční profesionálové.

Honza vytahuje dron a děláme první záběry. Jízda není jednoduchá, je komplikovaná o jízdu ve výmolech plných vody o rozloze jihočeských rybníků, prudké výjezdy střídají prudké a rychlé sjezdy. Fouká silný vítr, což nás utvrzuje v tom, že volba pobřeží místo sjezdu vulkánu dnes byla správnou volbou. V jednom okamžiku je vítr tak silný, že poprvé v životě vyjedu cca dvě sta metrů do kopce bez šlápnutí. Stačilo po Batmanovsku roztáhnout lokty a vítr odvedl práci za nás. Přijíždíme na další z neskutečných vyhlídek. Vidíme skalní útesy, tři tyčící se jehly z oceánu. Působí to jako z fantasy filmu. Útvar se jmenuje Tři bratři a jsou dominantou Kamčatky, která se objevuje téměř na všech pohlednicích nebo turistických průvodcích jako stěžejní marketingový tah.

Po cca dvou hodinách jízdy přijíždíme na nejvýchodnější místo poloostrova. Stojíme na hraně útesu o výšce mnoha desítek metrů nad hladinou největšího oceánu na Zemi, Pacifiku. Spadnout dolů by bylo první den na kole tragikomické. Kolem vidíme observatoř, na oko meteorologickou. Průvodci nám říkají, že jsou to na 99% vojáci. V oblasti se nesmí fotit, což nám kluci řekli trošku později. Když se totiž podíváme pozorně kolem sebe, tak vidíme hlavně tanků zakopaných a přikrytých vegetací a protiletadlové kanóny. Jsme přeci jenom na hranici a za velkou louží je nepřátelský kapitalistický svět Ameriky a Japonsko.

Mimochodem v armádě zde údajně pracuje více než třicet procent mužů, stejný poměr pak pracuje v rybářském průmyslovém odvětví. Sergej a Dyma nám nachystali oběd. V dodávce dovařili brambory, nachystali kafe a čaj, jako hlavní chod máme lososa s bramborem, ovoce, čokoládu apod. Pecka zabezpečení. Na kole strávíme dnes šest hodin, a i když jsme nejeli žádné traily, tak to byl parádní zážitek doplněný o vojenské dobrodružství.

Chlapi nás vracejí zpět na hotel, cestou se stavíme ještě u Sergeje v jeho specifickém cykloservisu. V servisním stojanu visí letitý Rockmachine. Vůbec tato česká značka je zde populární jako u nás Specialized a nikdo na ni nedá dopustit. Na žádný jiný krám s koly jsme nikde jinde nenarazili. Na hotelu rychlá sprcha a valíme do „naší“ čínské restaurace s počítačem na zádech a při večeři stahujeme fotky a videa. Vyřizujeme pracovní maily, dopijeme licenčního Velkopopovického kozla (nedá se srovnat s tím originálním, jaký to rozdíl v porovnání s pivy v Africe). Tomáš už spí, Honza taky a já jsem úplně rozhozený tím posunem. Už chápu ty naše sportovce, jaké to je, když nemáte dostatek času na srovnání se s časem. Snad ráno zvládnu fyzicky první výjezd a následný sjezd z Velblouda.

Jak si osedlat Velblouda

Nakonec jsem nad ránem zabral a vzbudil mě Tomáš, že musíme vstávat. Jen to očekávání mě nakonec přemluvilo, abych opravdu otevřel oči. Jak říkával jeden už zasloužilý člen horské služby: „Když ráno vstanu, tak první co udělám je to, že zvednu ruce nad sebe, jestli nade mnou není poklop od rakve.“. Stejné pocity jsem měl i já. Vůbec poslední dny před odletem byly pro mě fakt hrozně těžké, podlehl jsem téměř totální vnitřní devastaci. Cestou z dovolené se nám totiž poslední týden v srpnu při autonehodě zabili velmi blízcí přátelé, mladá rodina, dva malí kluci i s rodiči a den před odletem skončil můj táta v nemocnici. To jsem ještě nevěděl, že fotky a videa z Kamčatky budou ty poslední, které můj táta v životě uvidí. Do toho poměrně velké starosti v práci, a tak cesta na Kamčatku měla tak trošku i relaxační charakter. Po snídani, kdy jsme byli už nachystáni na kola, jsme naložili věci a kola do aut. Na výpravu k sopkám jsme se vydali ve třech autech na dva bikery a kameramana. Zase nás to utvrdilo v tom, že kluci z Kamčatour jsou jednoznační profíci. Záložní auto v těchto podmínkách musí být a oni si tentokrát vzali své 12 let staré sjezdové kola také. Na konci asfaltové cesty opět vypouštějí tlak v pneumatikách a jedeme proti proudu korytem vyschlé řeky k hoře Velbloud. Cesta je cca 40 kilometrů dlouhá a my poprvé vnímáme rozlehlost horských plání, surovou divokost území a velikost vulkánů, které mnohdy šplhají k pěti kilometrům nadmořské výšky. Já jedu s Tomem v autě se Sergejem, Honza s Dymytrijem. Jsem překvapený, jak mi jde ruština a jak vnímám skvěle humor našich průvodců, připadám si jako s klukama u nás doma. Všichni „vysíláme“ na stejné vlnové délce. Zatímco já překvapivě „panimaju“, tak Tomáš je v mé africké roli, kdy sice anglicky rozumím, ale než poskládám v angličtině větu, je rozhovor a téma dále. V teréňáku hraje Dire Straits absolutní pohodové pecky. Tahle muzika, kterou miluju, nás bude provázet na naše přání do konce pobytu. Příval muziky protnu otázkou, jestli uvidíme medvědy. Kamčatka je jimi proslulá a jejich váha většinou přesahuje 500 kilogramů, tedy žádní malí plyšáčci.  Dymy odpovídá, že v tomto období už spí a že je neuvidíme. Škoda, říkám si.

Přijíždíme na úpatí starého menšího vyhaslého vulkánu, který nese jméno Гора Велблюд. Poprvé v životě stojím na sopečném písku plném balvanů a kamenů se zbytky vegetace. Rychle bereme kola, Janek startuje drona a chystá foťák. Já zapínám Lamaxí kamery a než se průvodci nachystají, tak vytlačíme nějakých 300 metrů do kopce a zkoušíme náš první písečný freeride v životě. Půjde to, těšíme se moc. Vyrážíme na cca 4 hodinovou etapu kolem Velblouda. Naši ruští kamarádi si nás poprvé testují, jak na tom jsme s technikou jízdy. Později se dozvíme, že vůbec nevěděli, co od nás očekávat, že jsme první, kdo tady vůbec chtěl něco s koly a ještě nikdy ani neslyšeli o nikom, kdo by chtěl některou sopku sjet jako první na světě na kole. Díky Honzovi ale věděli, že podobné věci jsme už dělali v JAR a Lesothu. I tak byli mile překvapeni naší dovedností. Než jsme ji však mohli prakticky prokázat, museli jsme vystoupat na jeden z Velbloudích hrbů.

Jet se to samozřejmě nedalo, tak jsme nejdříve tlačili, pak jsme nesli na zádech. Kluci průvodcovští svoje sjezďáky taky nesli. Cestou si nás fotí pěší turisti jako větší turistickou atrakci, než okolo se tyčící čtyřtisícovky. V jednom sedle pod vrcholem potkáváme neuvěřitelně zbarvenou lišku. Doslova se naparovala jako modelka na mole, byla opravdu doslova na dotek ruky. Nechala se fotit a přísahám, že nebyla vycpaná. Jak si tak sám neseš kolo a nikdo pro fyzickou námahu nemluví, tak se mi do hlavy dostává zase myšlenka na ty čtyři, co tu s námi už nejsou, vzpomínám i na tátu, který je ve špitále. Říkám si, jak je tahle chvíle úžasná a neopakovatelná a jak bych všechnu tuhle krásu vyměnil za to, kdyby byli s námi a na živu. Pak si vzpomenu na Exupéryho Malého prince a na Lišku. Stejně jako Malého prince i mě tahle naše horská kamarádka nabíjí pozitivní energií.

Vystoupáme tedy na vrchol, chystáme kamery a jdeme na to, tedy jedeme na to. První metry jsou opatrné, pod námi sráz, po několika desítkách metrů přibývá jistota v naší jízdě, obkroužíme Velblouda a závěrečnou část k autům absolvujeme po těžší kamenné pasáži, posledních cca 500 metrů jedeme parádní jízdu v prudkém sklonu v sopečném písku. Neskutečná paráda, kolem nás sopky se sněhovými čepicemi, světle modrá obloha v prudkém kontrastu s temnotou sopečné krajiny. Poslední kilometr si dáváme znova.

U aut se domlouváme, že pojedeme na kolech dole korytem vyschlé řeky a že cca po 10-ti kilometrech uděláme zastávku na jídlo a tam se rozhodneme co dál. Sedláme Bergamonty, Janek Rockmachina a vyrážíme. Honíme se s auty a za chvíli jsme u místa, kde dáme zase neskutečně připravený oběd. Kluci jsou fakt machři. Po jídle, které obsahuje snad všechno, co si lze v horách jen představit ale i nepředstavit, sedáme na kola a pokračujeme dolů. Ještě nás čeká cca 30 kilometrů jízdy v pozvolném sjezdu. Sergej říká jeďte napřed, my to zatím zabalíme, dojedeme vás. To se ovšem hošánkům nepodaří. V euforii z Velbloudího sjezdu jedeme neskutečnou kládu dolů a Janek, ač není biker, tak přijede pás chvil po nás a pak… pak dlouho nic. Za několik dlouhých minut se objevují auta a jejich řidiči nechápavě kroutí hlavami, že to není možné, takto rychle se dostat dole. V jejich očích jsme zřejmě stoupli dostatečně vysoko. Jedeme na hotel.

Ruská svatba je nejvíc

Rychlá sprcha, odchod na večeři k Číňanovi. Před tím ještě příprava na to, proč jsme sem jeli. Vrcholem naší expedice má být sjezd Mutnovského vulkánu. Instrukce zní jasně. Stáhnout při večeři videa a fotky, rychle a dobře pojíst a pak na hotel, zítra spíme venku a cesta auty do hor bude trvat určitě přes čtyři hodiny. Už to vypadá, že plán dodržíme. Už chceme odcházet, když si nás do hledáčku svých zorniček vybere zajímavá ruská čtveřice poměrně v bujaré náladě. Za pár okamžiků nám dochází, že je to svatba ve čtyřech. Týpek cca pětapadesát se žení potřetí. Držím mu palce, ale jsem přesvědčený, že asi ne naposled. Chceme jít domů, ale musíme si dát s nimi panáka vodky. „Ntvl. já vodku nepiju od vojny“, říkám si v duchu a hned se mi tam objevuje vzpomínka právě na zážitek z vojny. Sloužil jsem tehdy na státní hranici s Německem jako pohraničník. Hrál jsem fotbal za místní klub a na Josefa jsme hráli na půdě tehdy vedoucího celku tabulky. Uhráli jsme tam remízu a v týmu byli tři Pepíci. Takže dvojnásobný důvod k oslavě. Každý z nich vytáhl lahev Pražské vodky… No co vám budu povídat. Uhnal jsem si draka a okno. To je asi něco, co se stane každému z nás někdy za život. Já ovšem druhý den byl vzbuzen kolem druhé odpoledne s tím, že mám jít do služby. S vypětím všech sil, jsem se oblékl do uniformy a nafasoval devítku a došel na služebnu. Tam standardně říkám: „Pane majore, vojín Kalabus, hlásím se do služby.“ Velící mě tak nějak zmrazil hlasitými slovy, kdy v sobě potlačoval smích. „Kalabus, ty debile, službu si měl mít včera!“. No tak snad tady v Rusku nedopadnu stejně. Brzký odjezd na vrchol sopky, kterou máme jet jako první lidi vůbec zítra, mě dost brzdí v rozletu. Každopádně několik panáků padne. Snažíme se v tom veselí natočit video s našimi ruskými svatebčany. Nejdříve se nedůvěřivě ptají, proč to natáčíme, pak ale svolí. Když fakt už musíme odejít, jejich nálada se mění z veselé na trošku agresivní. Myslí si, že odcházíme proto, že Rusko napadlo Ukrajinu a zabralo Krym. Snažíme se je uklidnit, že na ně nejsme naštvaní, moc nám to ale nejde. Situaci zachraňuje kameraman Honza, který s nimi zůstává- My dáváme dvě Baobabí kšiltovky jako svatební dar a jdeme ovínění na hotel. Po cestě si s Tomášem říkáme, že Jéňa musí dojít co nejdřív. Zítra je den „D“. Doufám, že ráno nebudu mít kocovinu. V noci nespím nějak valně, čekám, jestli neklapnou dveře od Honzíkova pokoje. V pět ráno jej ještě neslyším. V sedm zvoní budík. Vstaneme a jdeme rychle zjistit, jestli už dorazil. Je na pokoji. Přišel prý v půl šesté ráno a vypadá nečekaně dobře. Dokonce byl ještě u svatebčanů doma. No neuvěřitelné.

Den s velkým „D“.

Snídaně nám všem udělá moc dobře. Jsme fakt docela v pohodě. Sbalení, máme skoro vše z kufrů sebou. Zimní bundy, čepice na uši, zimní věci na kola, rukavice, dvoje boty, lékárnu s plnou výbavou, energetické tyčinky, čelovky, nářadí, náhradní díly. Přijíždí tři terénní auta. Na dva bajkery a kameramana fakt solidní zabezpečení. Později v terénu zjistím, proč jsou tři auta nutná. Kluci každý den přijedou s úplně umytými a vevnitř čistými auty. Další garance profesionálů. Do jednoho auta k Dymovi dáváme kamery, dron a Honzu. Auto je plné věcí, co naši průvodci vezou jako technické zázemí. Stany, spacáky, vařiče, světla, jídlo, pití, náhradní věci. Do druhého auta jdou naše kola a naše věci na jejich servis včetně náhradního kola atd.. Tuhle bílou Delicu řídí kluk, kterému říkají Schumacher, podle Michaela. Jezdí prý trochu rychleji. No a naše věci, já a Tom jdeme k Sergejovi do posledního auta. Hraje naše oblíbené songy a z nás čiší pohoda, a tak nějak ze mě opadává stres z práce. Čeho se však nezbavím, je myšlenka na tátu, který leží v nemocnici. Snad je mu lépe. Musím mu zavolat.

Po asfaltu jedeme cca hodinu a pak začíná naše více než pětihodinové putování po rozbitých písečných cestách, které se linou mezi kužely velehor. Ty kopce jsou fakt neuvěřitelně majestátní, krajina je jednotvárná, co se barvy týká. Ve výšce kolem 1500 metrů se cesta mění z písku místy na bahno, je vidět v okolí čerstvý sníh. Cesta je znatelná hlavně podle toho, že je lemována pět metrů vysokými tyčemi, které slouží pro orientaci, když napadne sníh. Říkám Sergejovi, že u nás máme taky takové, ale poloviční. On mě ještě uzemňuje odpovědí, že to je jen první délka. Když těch pět metrů nestačí, tak tam dávají další. Doplňuje to poznámkou, že zde bývá klidně právě pět metrů sněhu a začne vyprávět o tom, jak v zimě dělají freeridy na sopkách na lyžích. Při zavřených očích si to představuju, musí to být paráda. Míjíme docela dost off-roadů, baví mě se dívat na holky, které se svým SUVéčkem vyjedou někde pod vulkán úplně samy, a udělají si selfíčko se sopkou nebo vodopádem a jedou domů pověsit se na Instagram. Jedeme terénem, který překonává moje Mozambické off-road dobrodružství a je minimálně rovno sjíždění Lesothského Sunipassu. V dálce vidíme několik velkých nákladních Kamazů, které mají udělanou karavanovou přestavbu a vozí expedice nebo zážitku chtivé turisty. Začínám chápat, proč Rusové vyhrávají pravidelně Rally Paříž Dakar, tohle se totiž asi nikde jinde na světě natrénovat nedá. Sami vystupujeme několikrát z auta a sledujeme, jak naši průvodci zdolávají krkolomné výjezdy a sjezdy svými auty. Fakt nechápeme především ty boční náklony a nechápeme, že se to nepřevrátí na bok. Mutnovský vulkán, tedy jeho vrchol vykukuje chvílemi z oblačnosti. Než dojedeme do cíle naší cesty, ještě sjíždíme k údolí, které i v ruštině nazývají Danger. Proláklina hluboká snad i sto metrů s obrovským vodopádem, který mizí v hlubině, která by klidně mohla být vstup do pekla. Kaňon mění barvy, nejkrásnější jsou odstíny červené. Když chceš jít na hranu a mrknout dolů, musíš sejít ve sklonu přes dvacet procent cca sto metrů. S velkým respektem sejdu na hranu kaňonu a jsem v šoku, jak dolů v obyčejných teniskách s dítětem na ramenou schází z nákladního Kamazu mladá matka. No tak to je síla. Asi mají přebytek dětí nebo jiné hodnoty či myšlení. Myslím, že C je správně.

Jedeme dál, nahoru na horu, až tam, kam nás pustí sníh. Auta nás dovezou kousek pod plochý vrchol Mutnovského vulkánu. Na vrcholu je čerstvý sníh, špatně se v tom jde, natož jede na kole. Vpředu mám gumu 2,5 a vzadu 2,4, Tomáš o desetinu menší. Oblékáme to nejteplejší, co na kolo máme, pod přilby beru buffa, teplé rukavice.

Po rychlém obědě sedáme na kola a plní očekávání rozjíždíme naši několik desítek kilometrů dlouhou cestu ze sopky dolů až tam, kde nás pohltí tma přicházející Kamčatské noci. Začínáme ve sněhu, fouká studený vítr. Po několika stovkách metrů sníh mizí a my si můžeme vybrat, kudy chceme jet. Kamenné pláně, svahy plné drnů a nízké vegetace, čistý povrch sopečného popela. Vybíráme si pláň s balvany a opatrně na ně najíždíme. Čím déle jedeme, získáváme jistotu a vybíráme si i exponovanější místa se skalkami. Jízdu přerušujeme focením, Honza neustále natáčí. Vpovzdálí sledujeme naše auta bojující s těžkým terénem. Po jízdě z kopce přijíždíme na snad dva kilometry dlouhou planinu, která je neskutečně hladká a pevná. Připomíná mi to videa z testování aut za účelem dosažení co největší rychlosti. Nasazuju větší tempo, vnitřně si podřadím nižší rychlost a nastupuju Tomíkovi, který mi z kopce tradičně trošku poodjel. Přejedu ho jak malého kluka a vidím fiktivní cílovou pásku cca dvě stě metrů před sebou. „Už mě nepředjedeš hošánku“, říkám si. Opak je pravdou. Ten zmetek se chytl Dymitrijova auta a těsně za mnou se pustil a snad šedesátkou mě předjel. Všichni padáme smíchy… Pokračujeme po krátkém občerstvení dál z kopce. Takhle dlouho jsem ještě z kopce nikdy nejel. Fakt nářez všech nářezů. Po dalších desítkách kilometrů jízdy nás před blížící se tmou kluci přinutí dát kola do auta a musíme jet hledat bezpečný nocleh.

Medvěd tu a medvěd tam…

Dymitrijem vytypované místo pro náš base camp však nemůžeme využít. Cestou k němu vidíme totiž medvěda, který měl už dávno chystat kvartýr na zimu. Jedeme tedy ještě asi další půl hodinku autem a za šera rozkládáme náš tábor.

Kluci opět předvádí svoji profesionalitu. Auta staví do kruhu k vysokému křoví, ve kterém je malá pravděpodobnost, že by se chtěl medvěd tímto prodírat. V kruhu mezi auty postaví velký snad osmi metrový stan, ve kterém proděláme bezvadný horský večírek s oslavou prvosjezdu. My se rychle převlékneme z cyklo hader do civilu a jdeme pojíst, vypít nějaký ten panák whisky a taky korejské pivo. Mimochodem výborné. Vyprávíme si zážitky z ježdění a celé to prokládáme vtipy a vyprávěním humorných historek. Večírek vrcholí sérií nahrávek do mobilu, ve kterém Sergej namlouvá naše pozdravení s erotickým podtextem holkám na recepci hotelu kde bydlíme, Honzík to odskáče tím, že mu Sergi namluví vzkaz pro recepčního s nímž se skamarádil, no hlína neskutečná. Jdeme se uložit do přichystaných spacáků a ještě ve stanu si s Tomem povídáme. Bylo to tak intenzivní, že nejde usnout. Ráno ruská hygiena, tedy vyčistit zuby, dostat ze sebe zbytky z večírku a jdeme kousek dolů od aut po pěšině ke skalce, se které padá další vodopád. Odvážně lezeme po jednom na skalní zub nad vodopádem o vrcholové plošině velikosti konferenčního stolku v obýváku. Trochu to klouže, a tak naše úsměvy při focení jsou trošku strnulé. Na pěšině cestou zpět k autům najdeme čerstvý medvědí „bobek“. Hmota o velikosti mísy bramborového salátu je ještě teplá.

Mažeme do auta, vracíme se na cestu, kde nás chlapi včera večer naložili. Sedáme na kola, mě se moc nechce, ale nemůžu přeci nechat Toma, aby byl za hrdinu sám. Dnes jedeme po horských cestách, fakt to fičí, gpska večer ukazuje i rychlosti přes 60 km/h. To na těchto cestách není málo.

Naše Kolovňácké Bergamonty na kolech Kastar drží neuvěřitelně, bez defektu. Odpoledne přijíždíme k velmi zajímavému místu. Na horizontu je vidět vysoký kolmý výron gejzíru s hustou párou. Je to vzdušnou čarou určitě pár kilometrů, a tak ta výška páry musí být opravdu velmi velká. Před tím se na plošině objevují střechy a objekty připomínající mongolské jurty. Plechové, rezem napadnuté objekty doplňují dvě větší haly a moderní objekt, jak jsme zjistili, ubytovny pro dělníky a pracovníky. Tohle místo je totiž něco jako menší elektrárna.

Zpracovává se zde právě pára a jiné živly na elektrickou energii. Dáváme kola do aut a v zimních bundách s kulichy na šiškách vyrážíme ke kráteru plnému vulkanických aktivit. V kapsách máme ovšem plavky. Jdeme kolem potůčku, který místy bublá, kousek od něj se zase tlačí vzduch ze země přes bahno. Chceme zkusit, jak je to horké, ale máme zákaz. Kousek pod povrchem má pára dle průvodců teplotu 130 stupňů. Cítíme i „vůni“ vřídel.

Stoupáme více ke kráteru a na svahu vpravo od něj vidíme nejspíš medvědici s mládětem. Je poměrně daleko, tak postupujeme. Na chvíli zastavíme na místě, kde je povrch země šedý a připomíná plasticitou plastelínu. Dyma na nás křičí, ať nestojíme tak blízko u sebe. Mohli bychom totiž půdu extrémně zatížit a propadnout se, což by asi nedopadlo jen uvařenými koulemi. Obcházíme kráter z druhé strany a kolem dalšího většího vřídla se vracíme k elektrárně.

Pod ní je místo, které si budeme pamatovat stejně intenzivně jako včerejší prvosjezd. Tady použijeme plavky. Tedy jen jedny. Honzovi. Ne, že bychom si je půjčovali, nechá si je on sám. My s Tomem jdeme na Adama do malého bazénku, do kterého z jedné strany teče horká voda z druhé studená. Nejsme úplně na Adama, máme na hlavách kulichy. Po chvíli nás ale naši průvodci rychle vyhánějí z vody.

Rychlý úprk jsme zvolili proto, protože je kousek od nás medvěd. Medvědi tady mají opravdu minimálně půl tunu váhy a nechceš s ním měřit síly ani když jsi v přesile. Ve vzdálenosti cca 20 metrů nad námi nás sleduje chundelatá na první pohled krásná šelma, která se může v okamžiku změnit v nebezpečného predátora. Asi jsme mu vlezli do jeho vany. Zatímco my rychle mizíme na cestě k jezírku potkáváme mladou ruskou rodinu. Jak říká později Sergej, ti museli být z Moskvy. Nejen, že se koupali po nás, ale ještě se k medvědovi blížili a dělali si s ním fotku. Jak to dopadlo vám nepovíme, sedli jsme na kola a dali si ještě hodinu jízdy. Pak nás kluci naložili zase do dodávek a jedeme kolem řeky pod sopkami, kde na jedné z nich je díky matce přírodě vidět vymodelovaná hlava medvěda. Po dalších dvou hodinách přijíždíme na náš hotel. Sprcha nesmyje naše zážitky a já v ní na dálku pod proudem horké vody vyprávím svoje další zážitky nemocnému tátovi. Jdeme opět do Číny na večeři, ale před tím ještě zkusíme navštívit centrum Elizova. To už spí. V restauraci si říkáme, zda zde nesedí naši známí ze svatby. Naštěstí zde nejsou. Hospoda je dnes plná žen. To je divné. Skoro se jdeme podívat na dveře, jestli dnes není chlapům vstup zakázán. Není tomu samozřejmě tak. Děvčata jsou dost veselá a jedna pohledná slečna si dokonce sama k nám přisedává. Při rozhovoru nechápe, proč někdo jede na Kamčatku nebo kdekoliv jinde na světě sjíždět jako první nějaké kopce. My zase nechápeme, když nám řekne, že je učitelka angličtiny. Tomáš ji totiž svoji manažerskou angličtinou prověří a ona mu světe div se vůbec nerozumí. Fakt bylo veselo. Stáhneme fotky, videa, na recepci v hotelu je zase ta krásná hnědooká holka. Úslužně nás pozdraví, moje cesta kolem recepce je delší než obvykle. Sháním se po nahrávce od Sergeje 😊

Ženě a větru neporučíš

Čeká nás předposlední snídaně. Můžeme si vybrat vajíčka na tři způsoby, párky, jogurt, marmelády, med, kafe, čaj, džus. Prostě jako u nás. Obsluha nám nese sama kapučíno, už se nás neptá. Dnes vyjíždíme o hodinu později, únava přeci jen přišla. Dnes jedeme na další vulkán, kde jsme měli být opět první bikeři, co ji sjedou. Už ten výjezd auty byl však dramatický. Opět jedeme třemi auty. Je však silná mlha a Dymitrij sjel špatně. Stačí opravdu jen kousek vybočit po jiných vyjetých kolejích a cesta za dobrodružstvím se může změnit v tragédii. Zatímco Dyma bloudí, i když má GPS, tak já s Tomem a Sergejem prorážíme oblačnost a před námi se tyčí vrchol. Po dvaceti minutách přijíždí i ztracený bratr s Honzou. Poprvé vidíme konflikt, kdy Dyma opravdu své dva zaměstnance s dalších aut dost seřve. Asi to opravdu není sranda, se tady ztratit. Sotva vysedneme z aut, tak nás vítr srazí téměř k zemi. Proti němu se nedá ani skoro udělat krok. Tomáš mě chce dohonit, ale fakt to nejde.

Nalézáme úkryt v nedalekém srubu, který slouží jako místo pro přespání a je volně přístupný. Konkrétně tento prý obnovují co tři roky, protože v těchto klimatických podmínkách údajně víc nevydrží. Po půl hodině jdeme zkusit sednout na kola. Když kolo jen trošku přizvedneš, tak se z něj stává létající drak. Tento vulkán bohužel nepokoříme. To by nedopadlo dobře. Na kolech tedy alespoň zkoušíme jet dolů. Vichřice se naštěstí po sto výškových metrech zklidňuje na pouhý vichr, ale to ovšem jen díky tomu, že naše cesta vede mezi svahy. Sjedeme na konec horské cesty a skoro hodinu blbneme na kolech při přeskakování velké hromady hlíny. Stavíme si odpal, zvětšujeme ho a zvětšujeme. Pozdní odpoledne trávíme při cestě zpět v Petropavlovsku nákupem suvenýrů. Na hotelu pak začneme balit věci a abychom neměli druhý den v letadle nadváhu, tak si krabice s koly vážíme na certifikované váze v hotelu. Nadváhu nakonec vyřešíme prodejem kola Rockmachine Dymitrijovi, který ho od začátku chtěl. Večer jdeme zase do restaurace, ale najdeme konečně jinou. Takovou prostě tradiční se skvělou obsluhou a skvělým jídlem. Žádný čínský underground. V restauraci probíhá oslava narozenin malých dětí. Ty mají tak pět let. Hrají si na vojáky. Jak příznačné pro tuto oblast. Děti totiž dostali jako dárky imitace samopalů a dalších zbraní. Dokud se úplně nehýbali, tak po sobě stříleli. No prostě je vidět, že jsou to válečníci geneticky. Dáváme výborné jídlo, kluci originální boršč, pak flákoty masa, pivo, kafe, pivo.

Doma je doma, ale venku je to super

Ráno vstáváme už sbalení, dáme snídani, tentokrát přijeli i Dyma a Sergej. Povídáme si o všem, co jsme prožili a zároveň plánujeme další dobrodružství. Kluci byli fakt velcí profíci a v tomto případě bych se nebál komukoliv doporučit. Loučení na letišti je skoro jak odjezd na dva roky na vojnu a odloučení od rodiny. Kamčatka byla super a určitě je to kus Země, který je jedinečný a stojí za návštěvu. Cesta zpět proběhla poměrně bez komplikací. Po návratu domů jsem vzal tátu z nemocnice domů. Zdál se být v pohodě. V sobotu ráno jsem mu ukazoval videa a fotky z Kamčatky. Byl nadšený a ptal se na spoustu věcí. Dokonce se smál. Pěkně jsme si popovídali. Tyhle filmy a fotky o Kamčatce byly ty poslední, které můj táta viděl. Pár hodin na to zemřel. Vím, že na všech dalších cestách bude s námi a kdyby ne, tak mu o tom napíšu, stejně jako vám všem, co nám fandíte. Čtěte na www.baobabtrails.com

Mrkněte na video z výpravy.. Je tam snad vše, včetně nějaký tý ruský holky 🙂