Africká MTB extáze 2019

Den -50 až den 0

Příprava

Letos jsem měl rozporuplné pocity s přípravy expedice MTB Lesotho 2019. Po událostech, které se nám přihodily při prázdninovém dobrodružství cestou z Mosambiku (připravuji ke zveřejnění) domů, jsem nevěděl, jestli chci pokračovat v cestovatelském módu takhle intenzivně a jestli nemám přibrzdit. Mimo poměrně velkého rizika úrazů, nevyzpytatelného počasí, se na mě začala projevovat taky nějaká psychická únava. Přes zimu jsem nastoupil na horskou službu, v hlavě řešíš, jak to udělat, aby náčelník neremcal, že zmizím na půl měsíce pryč, do toho to taky stojí nemalé peníze. No ale zase na druhou stranu, jsem investoval velkou energii, spoustu času a prostředků do mého cestovatelského projektu BAOBABtrails., a ten má velmi dobře našlápnuto a tak je rozhodnuto. Neseď doma, žiješ jen jednou a vydej se na další cestu. Mirek ji tentokrát rozšířil o dvě nové lokality.

Vzhledem k tomu, že jsme měli k dispozici jenom jedno auto, druhé odešlo do věčných lovišť vloni v létě, tak jsme řešili logistiku expedice. Mělo nás jet šest bikerů, bohužel Michal Prokop byl Ghostem odvelen do Grónska i s Robem Trnkou dělat promo značce, Jirka si dva měsíce před odjezdem zlomil rameno a tak jsme zbyli tři plus Mirek.

Velkou část příprav jsem věnoval získávání partnerů, sponzorů a marketingu BAOBABtrails. Překvapivě dobře se to povedlo a projekt mohl odstartovat. BAOBABtrails. je projekt o cestování s nádechem dobrodružství nejen na kole. Baobab je nádherný strom, který roste v Africe, ale projekt není jen o putování po ní. Baobab je totiž strom, který se věkem mnohdy blíží k tisícům let života, a tudíž si toho mnoho pamatuje a mnoho se za tu dobu na naší planetě událo. Takže BAOBABtrails. je hlavně o tom, co si já nebo další členové týmu BAOBABtrails. odnášejí za zážitky z cestovatelských dobrodružství. Jsou to vlastně takové paměti, deníky z cest. Ještě musím přesně vyspecifikoval kdo je mimo mě členem týmu BAOBABtrails. Plnohodnotnými členy jsou Tomáš Tóth /výtečný biker, špičkový český manažer, moje spřízněná duše, se kterou řeším i jiné než cestovatelské dobrodružství/, no a pak samozřejmě Zbyněk Duchoň /můj kamarád od dětství/ a skvělý fotograf a čerstvý tatínek dcery Magdalenky, jak říkám já, udělal si na starý kolena vnučku 🙂

Cca týden před expedicí MTB Lesotho 2019 mi Petr Linhart přivezl z Kolovny na zápůjčku do Afriky kolo. Tentokrát pojedu na Bergamontu. Contrail 7. Je to po delší době kolo na 29 palcových kolech, na které nejsem zvyklý a píše se o něm na oficiálním webu bergamont.com toto: Nevýslovné potěšení z jízdy bylo velkou prioritou při vývoji nové hliníkové platformy CONTRAIL. Optimalizovaná all-mountain geometrie s odpružením 130 mm nám umožnila posunout hranice 29 „plného odpruženého kola ještě dále. Bezpočet funkcí, jako je geometrie neutrální modifikace kol 27.5“ PLUS, zajišťuje, že je CONTRAIL vyzbrojen a připravený pro jakýkoliv terén, což je perfektní kolo pro nadšence a dobrodruhy. Jasná konstrukce a vzhled vyzdvihují nekompromisní závazek k neomezenému potěšení z jízdy. No tak uvidíme, jestli na webu nekecají a jestli to není jen další marketingový tah.….

Kolo jsem bez kontroly sbalil do bagu i s ostatními věcmi v pátek, celý čtvrtek jsem ještě řešil ovládání kamer a další elektroniky na cestu. Naštěstí mi Zbyněk Duchoň jako obvykle pomohl, což bylo super, ale jeho fotografické umění já určitě nahradit neumím… Zbyněk přišel, vyřešil mi zprovoznění jedné z kamer od LAMAX electronics. Pak se mě zeptal, jestli beru foťák. Řekl jsem mu, že ne. Že mám dvě kamery a mobil CAT S31. On na to, že mi půjčí nový foťák, jestli chci. Já, že ano. Při vysvětlování ovládání digitální profi mašinky, mu zavolala jeho spolubydlící, která den před tím Zbyňkovi porodila první dítě, holčičku Magdalenku. Mimochodem, když mi to volal do práce den před tím, tak jak položil telefon, tak jsem se rozbrečel jako malý kluk, řval jsem dobrých pět minut… Nějak mi došlo, že se teď všechno změní a hlavně, že Zbyněk bude hrozně skvělý táta. No ale zpět od porodu k hovoru, který vedl se svou partnerkou. „Ahoj lásko, jsem u Romana. Právě jsem se stal jeho dalším sponzorem. Půjčil jsem mu nový foťák, a myslím, že ho už nikdy neuvidím, jak znám Romana“. Haha, říkám si, vtipálku… Pak si vzpomenu na ty průserovky z minulých cest a jemně mu dávám za pravdu.

Kluci s Adélkou ráno cca dvě hodiny po mě vyrážejí na týden lyžovat do Itálie, o to je balení komplikovanější. Je toho prostě doma všeho nějak moc poházeného po obýváků a mě přepadá strach, jestli něco nezapomenu nebo nepřibalím z jejich věcí. Třeba lyžáky jsou dost těžký, zaberou dost místa a v Africe mi budou na prd.

Start

Ráno v sobotu budík zvoní ve 2:30. Absolutně se mi nechce vstávat. Když někde cestuju, tak večer před tím nemůžu nikdy dlouho usnout. To samé se stalo i večer před tím. Zabral jsem o půl noci a po necelých třech hodinkách. Narval jsem kufr a kolo do malého autíčka a hurá do Vyškova za Rendou Jazejčkem, dalším sparingem na výpravě. Kolem páté jsem u něj, přendáváme věci k němu do dodávky a spolu s jeho skvělou ženou a synem vyrážíme směr letiště Praha. Sněží a silničáři jsou opět skvěle připraveni. Ach jo. Na letišti se cca po 20-ti minutách od našeho příjezdu objevuje Tomáš Tóth, další staronový, účastník výpravy. Jeho žena mě má moc ráda, má takový ten pohled, kterým říká: „proč se ten můj chlap musel před lety potkat zrovna s tebou!!!“.

Odbavení a let do Říma, kde nás čeká sedmihodinová přestávka na přestup. Ta byla fakt za trest, člověk nevěděl, kam by se vrazil. Ještě že na těch letištích jsou ty bary. Po sedmi hodinách strávených ve Městě Měst sedáme do dalšího letadla a cca za 10 hodin letu se ocitáme na letišti v Johannesburgu. Věci dorazili v pořádku, Mirek dorazil tak akorát, rychle kola na auto a jedeme do prvního místa pobytu. Tím je Bush Rose.

Den jedna

Kruhový bungalov pod palmami, kousek od něj venkovní bazén, příjemná paní domácí. Aklimatizačka cca dvě hoďky. Jsem hrozně unavený, což budu ještě další dva dny. Sedáme na kola a jedeme se podívat do 6 km vzdáleného města Cullinan. Jedeme po asfaltu, já se seznamuji s kolem. Jsme tam coby dup. Projíždíme centrální uličkou malého městečka, která je plná restaurací. Na konci ulice je velká zabezpečená brána s vjezdem do diamantových dolů. Tam nás samozřejmě nepustí, a tak končíme v jednom z barů před dolem.

Posedíme, dáme skvělou kávu a zákusek, první focení a pak jedeme zpět stejnou cestou do kempu. Že jedeme stejnou cestou, to jsme si ovšem jenom mysleli. Samozřejmě jsme zakufrovali a z původně cca 12 kiláků dlouhého putování se dostaneme na třicet. Tomáš se projevil jako správný vůdce a tak po několika „stoprocentních“ radách kudy se dostat za Mirkem používá navigaci, která nás dovede k našemu ubytování. Šťastný návrat oslavíme konzumací slivovice a piva, pak vtrhneme do bazénu a dáme něco na zub a rychle spát.

Den dva – přesun na Bokpoort farm.

Ještě než se vydáme na cestu, tak si moje kolo vybral syn majitelky k ježdění. Tomovo kolo si pro změnu vybral druhý malý kluk. Zcela evidentně uměli oba počítat do jedenácti, protože počet koleček na zadním převodníku je docela šokoval.

Přesun cca 350 kilometrů započal poměrně složitou montáží kol na vozík a na střechu auta. Mirek je takový český vynálezce, a tak jsme museli dost přemýšlet, jak to vlastně s novým systémem uchycení kol myslel… No i to jsme tedy nějak vyřešili a vyrazili jsme. Cesta bez komplikací, na jejich posledních cca 10 kilometrech nás doprovází déšť. Provozovatelka farmy nás vítá a děkuje za to, že jsme jim přivezli ten lijavec. Ubytujeme se a standardní před spánkovou procedurou /pivo a slivovice/ plánujeme první den výpravy, který by mi a Tomovi měl být už známý z loňska. Zároveň si všímám, že moje kolo, které je na střeše auta, posloužilo taky jako motorová pila nebo křovinořez. Při průjezdu k ubytování jsme projížděli pod stromy a ty měli jejich spodní větve proklatě nízko. Střecha auta vypadá jako maskování armádního Jeepu ve válečném stavu. Naštěstí se kolu nic závažného nestalo, touto zkouškou prošel bike bez újmy.

Den tři – Goldengate potřetí a vlastně poprvé

Ráno vstáváme. Teda já první. Vzbudilo mě slunce. Brzy. Před šestou hodinou. Po mě se budí Mirek, pak Tom a nakonec Reňa. Odcházíme na snídani a naše překvapení z přichystaného menu nebere konce… (video). Nálada je výborná a dnešní program je už tradiční. Jde o pěší návštěvu národního parku Goldengate a pak jeho průjezd na kole. Bike budeme trestat na asfaltu, sám jsem zvědavý, jak se bude Contrail 7 od Bergamontu poskytnutý Kolovna.cz chovat. Devětadvácu jsem nejel od doby Stumpjumpera. No ale o tom později a v sólo článku.

Mira nás odváží i s koly do Goldengate. Projedeme cca 20 kiláků a říkáme si, že v tomhle pečáku jet zpátky, bude peklo. No ale to je až za dlouho. Národní parky jsou zde na rozdíl od Česka zpoplatněny. Proč to píšu? Protože tenhle vjezd do Goldengate byl těžkým mementem. Ve směru do kopce vpravo, na straně, kde jsme bydleli se Zbyňkem na první expedici, je všechno v pořádku. Park tak, jak jsme si jej pamatovali. Na druhé straně, proti proudu řeky peklo. Apokalypsa. Téměř třetina Goldengate shořela na popel.

Místy ještě doutná země, veškerá vegetace je pryč. Řeka, přes kterou jsme se Zbyňkem a následně s Tomem i Terezkou a Tomem 2 prošli, neexistuje. Džungle zmizela.  Zbyla jen černo černá tma. Tedy až na malý hřbitov, ten jako zázrakem zůstal zachovaný. Je hrozné horko. V centrále kupujeme vstup a jdeme na stolovou horu včetně skalní průrvy nazvané po česku „Ozvěna“. Fotíme ozvěnu J, tedy s trochou nadsázky. Horská říčka, která tady v poslední dostupné části spouštěla vodopád, také vyschla. Vylézám asi deset výškových metrů, ani se nebojím, nechám se vyfotit. Pak valíme exponovaný úsek s řetízkama, trošku jako nad Teryho chatou ve Vysokých Tatrách. Pak nás znovu dožene to ohnivé peklo. Sestupujeme vlastně vyhasínajícím táborákem o rozloze několika kilometrů čtverečních. Místy to doutná, v kouři se procházejí opice…

Paní na recepci GG říká, že oheň je pod kontrolou. No popravdě, nevím. Za mě by to chtělo tak ještě dvěstě hasičských cisteren. Každopádně zpátky na kola. Jedeme první okruh a bohužel se požár podepsal na množství zvěře a dravců. Jedeme kolečko cca dvanáct kilometrů, Renda si dělá poprvé na expedici výškový rekord na kole.

Kvůli horku a cestě zpět upouštíme od druhého kolečka v GG a valíme v silném protivětru zpátky do Bokpoortu. Jsme unavení a nad vodou nás drží jenom humor.

Den čtyři – hřeben nad Bokpoort

Zase brutální snídaně. Po včerejšku si říkáš, že se nesmíš přejíst, ale nejde odolat. S přeplněným žaludkem se blbě jede na kole, no ale co už. Stoupáme na hraniční hory mezi JAR a Lesotho. Potřetí a zase paráda. Tohle jinde nevidíš. Do toho mi volají z lyžařského areálu na Kohútce, že je na černé sjezdovce zlomená noha. Tohle neumím vyřešit a trošku s nadsázkou se ptám vlekaře, jestli je to vážné, a jestli paní se zlomenou nohou vydrží na sjezdovce 40 hodin, ať ji dají deku a uvaří čaj a mezitím se tam dostanu. Samozřejmě myšleno s humorem. Myslím na kamaráda z horské služby a vyjíždím na nejvyšší místo dnešní výpravy.

Navrhuju, pojeďme dál po této stezce, uvidíme, kde skončí. Dojíždíme na plošinu obklopenou ostrými keři a Renda říká: „ našel jsem dikobrazí ostny“. Zrovna v okamžiku, kdy jsem vyšel na pěší průzkum do míst, kde jsem předpokládal stezku, kterou bychom sjeli dolů k naší farmě. Nic bezpečného jsem tam nenašel. V hlavě se mi honí Rendova slova o dikobrazovi. Raději se vrátím. Oči se mi na chvíli zastaví na zbytku napajedla dole v údolí. Loni i o rok dříve bylo plné vody a kolem bylo množství divokých zvířat. Teď bohužel ne. Napajedlo bylo plné maximálně ze čtvrtiny.

Sedáme na bike, pouštíme kamery a v nejtechničtější pasáži mám zase defekt. Stejně jako vloni i předloni. Vrrr… Měníme duši a dojíždíme na oběd za Mirkem. Mira je skvělý kuchař, s porcemi to ale opravdu přehání. Napráskaní ze snídaně toho sníme polovinu. Doplňujeme vodu do bagů a jedem plánovaný okruh, kde jsme loni točili z dronu video. To jsme přejížděli poměrně hluboký brod, který byl i dost dlouhý. Tomáš, říká, že tentokrát raději kolo přenese. Nemusí. Brod sice existuje, ale jeho dno je tvrdý písek bez kapky vody… Ach jo, říkám si, bohužel ne naposled na této expedici.

Země fakt dostává na frak a v duchu přemýšlím, jestli má vůbec smysl budovat nové traily u nás v Čechách, když opravdu naše planeta není v pořádku. Naštěstí mě propast pod trailem probere z těchto myšlenek a na jiné starosti mě přivede další adrenalin. V trase trailu se pohybuje asi čtyřicetičlenné stádo pakoňů, které je velmi divoké a nemíní ustoupit. Zvířata jsou to nádherná a pro tuto chvíli ve velké přesile. Na objízdné trase nalézáme mršiny pro tuto chvíli našich nepřátel a majestátné rohy na lebce nás utvrzují v tom, že bylo dobré zavelet k ústupu. Ještě jednou se musíme ale ke stádu přiblížit na cca padesát metrů… naštěstí nejsme po větru a rychle mizíme na skalních plotnách zpět v údolí.

Podaří se nám v horku 42 stupňů doslova doplazit k našemu ubytování. Házíme do sebe pivo a Mirek chystá večeři. Samozřejmě zase s přebytky. Je to prostě kuchařský démon.

Den pět… Clarenc a přesun do Camelroc

Snídaně paní domácí byla zase plná překvapení. Nějaký nám neznámý pokrm těžko popsatelné, ale výtečné chuti, nám hrozně moc chutnal. Dnes jsme neplánovali nějaké ježdění, ale návštěvu Clarens. To je městečko, do kterého se vždycky hodně moc těším… Je to opravdová topová destinace pro lidi, co hledají krásné prostředí s koloritem horských masivů, absolutní čistotu, se spoustou různých typů kavárniček, hospůdek, krámků s outdoorovým zbožím, nespočet galerií, všichni v klidu, pohoda, jazz. Sen tady žít. Je tady i outdoorové centrum s lezeckou stěnou, menším servisem kol, prodejnička toho, co zrovna potřebuješ na bike nebo hiking. Taky tu je možnost najmout si průvodce a to nejen na mtb, ale i na rafting, lezení po skalách, rybaření… prostě paráda. Pokoupíme suvenýry, jinde už nebude asi ani příležitost, projdeme si galerie, dáme kafe v jedné z kaváren, a za pár chvil i oběd. Obsluha v kavárnách a restauracích je taková vláčná. Kdo si chce dát rychlé kafe, tak musí počítat s tím, že to bude minimálně 20 minut trvat. Taková siestička po africku. Ze všech čiší pohoda, nikdo nespěchá. I mi připrdění Češi, kteří doma do sebe oběd vždycky rychle naházíme, si rychle zvykáme na tenhle životní styl. Já tyhle chvíle miluju, je super si je takhle užít.

Po této oáze na duši sedáme do offroadu a jedeme do Camelroc. Ubytování je zase skvělé, lepší, než bylo slíbeno.

Rychle sundat kola a jedem na traily kolem farmy. Projíždíme kolem rodinky pštrosů, kteří jsou dost agresivní. Tím nás vyprovokují ke zvýšené frekvenci šlapání a na start prvního trailu tak dojíždíme i přes značné převýšení poměrně rychle. Je to ten trail, který jsme vloni vyčistili od stromů a pak jsme byli upozornění, že byl uzavřen kvůli krokodýlům… Letos je trail čistý a jedeme ho na oči poměrně rychle. Úplně jiná dimenze ježdění… kvůli tomuto jsem tady. Úzká linka, téměř pořád z kopce, místy výjezd za křížením potoka. Fakt to letí jako čert do pekla a za pár minut jsme dole a začínám stoupat na druhý okruh. Chvíli hledáme start a pak valíme druhou linku. Ta vede pro změnu na krajích skalních plošin, což zjistíme až z videí. Naše drahé polovičky by asi nebyly rády, protože tady si vystoupit z kola na stranu se srázem je jasný konec nejen ježdění, ale asi i života. Technický trail, je více šlapavý než ten první, musíme hledat stopu, několikrát ji mineme a musíme se vracet. I tak nás to baví, je to okořeněno o spousty antilop v těsném okolí.

Vracíme se zpět na bungalov, Mirek zase vaří…. Tady se snad nedá ani zhubnout. Valíme pivko za pivkem a prolíváme to rumem… Zase je spousta srandy. Renda vypráví historky z manželství a rodinného života. Vůbec se mi líbí, jak to popisuje. Ani jedno špatné slovo na svůj manželský protějšek. Samozřejmě vše se točí kolem kol, i ty rodinné historky.

Usínám v obýváku, přemýšlím jak zítra. Snad nebude horko. Čeká nás přes třicet kiláků na náhorní plošině stolové hory. Tam se za vedra dá přežít dost těžko. Musíme vyjet co nejdřív. Zhasínám světlo a myslím na moje kluky s Adou, jak se mají v Itálii na lyžích. To mi asociuje moji zimní práci na horské službě a říkám si, jaká je to paráda, být jeden den na lyžích a za dva dny na to být v nádherné Jihoafrické republice na kolech.

Den šest – hledání divokých koní

Brzké ranní vstávání se povedlo. Brzký odjezd už ne. Vydáváme se na stoupací trail o délce šesti kilometrů na zmíněnou náhorní plošinu. Na skalních blocích nad námi míjíme velblouda nebo ještěra či opici. Vše vypadá obrovsky a je to obrovské. Podle hlavy velblouda trčící ze skály se jmenuje místní trailová oblast. Působí mysticky a zavdává mé fantazii spoustu námětů. Samé nesmysly se mi honí v hlavě. Třeba jestli je větší velbloud nebo ještěr, jestli paní domácí sama kope tyhle skvělé traily nebo co ji vlastně vedlo k tomu, že vybudovala na samé hranici s Lesothem takovýto ubytovací resort pro bikery. Tím mi docela utekla cesta na vrcholovou náhorní plošinku. Tam se rozhodujeme, po které trase pojedeme.

Naštěstí není horko, celou noc pršelo a přes slaměnou střechu mi kapaly na šišku střídavě v různých frekvencích dešťové kapky. V noci jsem několikrát přenášel pohovku, abych unikl utonutí…. J

Volíme střední trasu. Je velmi dobře značená. Ve výstupních pasážích je značka trailu třeba co dva metry a někdy i hustěji. Pokud jedeš mimo barvou vytýčenou trasu, je to mnohem únavnější a méně zábavné. Vyplatí se jet opravdu po značkách. Na plošině je proti loňsku mnohem více pasáků a dobytka. Zatím marně hledáme divoké koně. Jak se vracíme na start klesacího trailu, ze skalky na nás pokřikují tři pasáčci. Rozbíhají se za námi a něco na nás křičí. Secvaknu půlky k sobě a valím raději s klukama ve zrychleném tempu od nich co nejdále pryč. Vzpomínám na bratránka Dušana, který mi říkal, že je důležité ke všemu přistupovat s pokorou a hlavně se z toho neposrat. To se mi teď skoro ale podařilo. Ve zrychleném tempu dojíždíme k místu začátku sjezdu zpět do údolí. Začínám mít hlad a to není dobré před těžkým 6 kiláku dlouhým sjezdem v náročném profilu s velkým rizikem pádu mimo trail. Podobně jako včera by byl pád jasným koncem cesty. Tady by si dolů padal několik desítek metrů. Natahuju chrániče, přelepím puchýř na malíčku, utáhnu přilbu (mimochodem skvělou, díky Kolovna.cz), dotáhnu tretry. Ještě zapnout kameru, a fičák dolů.

Překvapivě dojíždím Tomáše, v jedné pasáži si roztrhnu dres o kaktus. Ještě že jsem si nandal dlouhý rukáv. Letíme fakt rychle a prodlužujeme si trail o klesací část krokodýlího trailu ze včerejška. Krásně unavení dojíždíme za naším taťkou Mirkem na ubytování. Zase voní jídlo. Ztracenou energii rychle doplníme a začínáme degustací Mobby Dicka – skvělého JAR rumu. V noci neprší a tak druhý den ráno vstávám čerstvější, nemusel jsem v noci stěhovat pohovku po obýváku.

Den sedm – změna na Lesothské hranici.

Původní plán, že ráno vyjedeme ještě na rychlý ride po jednom z okruhů vzal za své. Nakonec chceme zkusit ještě aklimatizační vyjížďku v KAPOKO bike park v areálu AFRISKI. Po cca půl kilové snídani neseme věci do auta, můj 23 kilový kufr mi přijde čím dál těžší a to nemám žádné věci navíc. Kolo na střechu off-roadu a další na přívěs. Poslední fotky a video. Letos jsme si Camelroc opravdu užili, bylo to super.

Každý den v Africe přebíjí zážitkem dny předchozí, začínáme ztrácet pojem o tom, který že je den. Ani ne jeden kilometr od Camelroc je celnice. Tu Jihoafrickou míjíme v pohodě, troška nervozity jde z očekávání standardních problémů na té Lesothské. Složité vyplňování papírů nás ale tentokrát minulo. I v této zemičce jde pokrok dopředu a elektronická čtečka dokladů vše zrychluje. Nikdo nám neprohlíží ani auto a tak s úsměvem vyrážíme směrem do nebes, do nadmořských výšek nad 3 kilometry nad mořem. Dobrá nálada nám vydrží sotva pět minut. To nás totiž zastavuje policie. Mirek nemá mezinárodní řidičský průkaz. Prý nezbytnost v Lesothu. Přemýšlíme, jestli je to nějaká záminka, aby z nás kluci v uniformách dostali nějaké peníze. Po chvílích napětí odjíždíme s pokutou. Naštěstí nás do slibované policejní stanice neodvezli. Uff. Po několika minutách rozjímání a ticha v autě o tom, že jsme možná mohli skončit na lesothské policejní stanici, se nám vrací dobrá nálada a naše myšlenky se ubírají k úchvatnému výjezdu do kopců s neuvěřitelnými procenty stoupání. Psal jsem to už několikrát, ale tohle asi fakt jinde až na výjimky nezažiješ. Dvou a půl litrový motor auta si musí pomoci redukcí na první rychlostní stupeň.

Chatrče se střídají s pastevci a zvířaty a zase chatrčemi. Vesničky po chvíli mizí a objevují se vodopády, horské masivy, převládá sytě zelená barva a u ojedinělých obydlí he vidět neskutečná chudoba. Prostě každý si všímá něčeho jiného. Cesta nám utekla podezřele rychle. Afriski na nás tentokrát čeká se slunečným přivítáním. Po ubytování v tradičním backpackers vytahujeme kola a jedem si dát první aklimatizační výjezd. Jede se mi poměrně dobře, místy sice cítím vyšší tepovku, nicméně to fakt překvapivě jede. Renda si jede svoje, Tomáš mě velmi překvapuje celý pobyt, jede fakt dobře, zdá se mi, že od loňska dost máknul na fyzičce. Je nahoře první. Jedeme dolů jedním z mnoha trailů, je na něm několik skoků. Na jednom se fotíme, Tomík jako bývalý špičkový bikrosař skáče fakt dobře. Nemůžu zůstat pozadu a nechám se blbec vyhecovat, i když už vím, jak složité je dostat se v Africe do nemocnice. To mám pořád v hlavě. Nakonec jsem překvapený, že to docela šlo.

Kluci jedou přede mnou a já za nimi dojíždím k dalšímu technickému úseku. Pohodu v hlavě střídá panika. Pustil jsem si to trošku rychleji a nestačím dobrzdit a na hraně klopené zatáčky vytahuju botu z espédéček a bohužel si na došlápnutí vyberu spodní stranu trailu. Ta je logicky hlouběji než horní a tak hodím takový divný přemet a dopadnu kyčlí na balvan. Naštěstí nic víc, než naraženina, ale v hlavě mám, že se ráno nepostavím, fakt to byla kost na kámen. Pak se trošku stáhnu do ústraní a popravdě i klukům závidím, že jedou bez zábran.

Den končíme v nejvýše položené restauraci v Africe a stíháme se seznámit s Thembelou Illthabzem, novým šéfem areálu. Hrozně se mu líbí naše logo a značka BAOBABtrails.. Nedivím se mu, je fakt hodně povedená a Honza Martínek, si s ní fakt vyhrál. Díky mu. Dávám Thembelovi jednu flexu a ten si jí hned nasadí na hlavu a opavdu v ní bude chodit celé 4 dny našeho pobytu. Co touto kšiltovkou s Tomášem v Lesothském bikeparku rozpoutáme, to se dozvíte v další kapitole. Thembelovi ještě říkáme, že jsme z Valašského království, že tam provozujeme bikepark a že by naše dvě království a tudíž i bikeparky měli uzavřít dohodu o spolupráci. Pak ještě založíme Česko- Lesothskou obchodní komoru.

Stihli jsme toho za pár minut fakt dost. Jo, málem bych zapomněl na něco, co mě těžce rozsekalo a musel jsem se smát opravdu dlouho. Na recepci se zapisujeme a bereme si nové materiály o ježdění v Afriski. Otevřu ho a největší fotce lákající bajkery do Lesotha jsem já z loňské výpravy. Řežu se smíchy, koktám, ukazuju to recepčnímu, kluci nechápou a já taky ne. Já jako hlavní tvář této skvělé lokality, to je snad jen sen. Ne není, prostě jsem tam.

Večer máznu naraženou kyčel zázračnou mastí od Adélky a snažím se usnout na horním patře postele. Tentokrát máme každý svoji „kopku“ jen pro sebe.

Den osm – 14 kilometrů extáze nebo strachu?

Ty Mirkovi snídaně nás jednou zabijí. S půl kilem jídla v žaludku po ránu se ve třech tisících metrech jezdí věru špatně. Ale když je to tak dobré, ach jo. Chtěli jsme vyjet v devět, ale bereme za vděk i časem o hodinu a půl pozdějším. Dnes chceme dát dvakrát skvělý pastevecký, čtrnáct kilometrů dlouhý trail, Mirek pro nás přijede do údolí. Začátek trailu ho však proklínám. S plným břichem se fakt jede blbě. Dojedeme na nejvyšší bod našeho výletu a začínáme valit dolů. Těšíme se, že budeme fotit, natáčet, zkoumat salaše pastevců. Letos je tu mnohem více zvěře pasoucí se v okolí, ale zároveň i postávající na trailech. Takový černý býk, který vám kouká ze tří metrů do očí v plné jízdě, není nic příjemného, to mi věřte.

Bohužel se stane to, co jsme nechtěli. Začíná opravdová vysokohorská bouřka, Prší, lije, rachot hromů doprovázení světelné efekty blesků. Vidíme, jak se několik stovek metrů od nás odrazí zážeh blesku od skály. Takhle jsme si to nepředstavovali, jedeme rychlostní zkoušku na oči, je to fakt jen o jízdě na mokrém podkladu, z kocháním se krásou hor je konec, jde vlastně o život. Bouřka na horách je velmi nebezpečná, není se kam před ní schovat a tak jen doufáte, že si nějaký šlahoun světla nevybere zrovna nás. René mi pak večer říká, že si myslel, že přeháním s těmi obavami, já vím, že ne.

Ten den se na bike už nedostaneme, jdeme na kus žvance do restaurace a domlouváme s Thembelou večírek. Bohužel se na něj nedostaneme, protože vytrvalý liják neustává. Náš africký kamarád nás chce pozvat na panáka, doufáme, že to vyjde další den.

Den devět – to je nejvíc den

Ráno se budím hodně brzy. To je kolem páté, nemůžu spát. Furt se mi honí hlavou, jak zvládnu všechny naplánované pracovní aktivity, jak to bude náročné je skloubit s plány, které chci realizovat v letošním roce a jestli to všechno utáhnu jak finančně, tak časově. Chci se víc věnovat rodině, kluci hrozně rychle dospívají a za chvíli mi už nebudou chtít dát ani ruku, natož se večer přitulit. Do toho mě leze do očí ranní slunce. Vstávám zase druhý, Mirek už zase chystá snídani. Jak to ten chlap dělá, to nechápu. Každopádně dnes chceme dojet k pasteveckým chatrčím, tam se vyfotit s nějakými pasáčky, pak si dát na pohodu včerejší zmoklý trail znova a odpoledne klidně ještě jednou. Dáváme si s Mirkem sraz v 11 hodin kousek od chatrčí. Vyrážíme směr nejvyšší místo Afriski, tedy vysílač a věž se zip-line, která odtud vede na druhou stranu areálu, což je velmi velká vzdálenost, podle mě určitě přes kilometr vzdušnou čarou, možná i více.

Při výjezdu vzpomínám, jak nám tady v loni říkali, že aby si dojel na druhou stranu, tak ti dají na úvazek s kladkou závaží, aby tvoje váha byla cca 120 kilogramů. No vyzkoušet bych si to chtěl, ale asi nejsem úplně psychicky připravený. Po nedospané noci se mi nešlape moc dobře, nicméně to nakonec docela zvládám. Vrcholové focení nám zabere dost času.

Natáčíme zprvu vážné video, které se díky menšímu ráčkování Reného zvrhne v parodii. Prrrostě prrrro Baobabtrrrails TV, rrreporrrrtéerrr RRRené… J Mrkáme na hodinky i na naměřenou výšku a zjišťujeme, že musíme makat, aby Mirek dlouho nečekal u chatrčí. Nakonec bude čekat opravdu dlouho. Po cestě jsme totiž narazili na asi dvoumetrový drop, pochop dva metry vysoký a starý hecíř Tom hned prudí, že by se to asi dalo skočit. No já jsem v Africe už jednou v nemocnici byl a opravdu se mi nechce. V tom okamžiku za námi přichází pastevec a má u sebe malou ochočenou antilopku nebo prostě nějakou malou lań se šátkem kolem krku. Ptáme se, jestli se můžeme s ním seznámit a případně vyfotit. Souhlasí a my zveme ještě jeho kamaráda, ať za námi dojde. Jsou to kluci stydliví, doopravdy se nás bojí, mají větší obavy než my z nich. Jsou mladí, těžko se určuje věk, mohu jen tipovat kolem 14-ti 15-ti let. Víc určitě nemají. Jsou velmi zbědovaní, chceme jim nějak pomoct. Najdu posledních sto Randů a dáme jim je a taky nějaké jídlo, co máme u sebe. Kluci jsou rádi, přijímají sice z rozpaky, ale vezmou si, co jim nabízíme. I energetické gely (ti budou létat jako draci). Pak se z nich snažíme dostat jejich jména, jsou velmi těžko zapamatovatelná, určitě si je zjistíme z videa znovu. Pasáčci odcházejí a my jdeme na drop. Ani nevím proč, říkám, půjdu první. Docela ve mně vře adrenalin, je to vše jen o pocitu, že když se rozbiju, tak pomoc určitě brzy nepřijde. Nakonec to dám docela dobře, a to i přesto, že Bergamont, na kterém jedu je 29-tka se zdvihy 130 mm. Po mě do toho jdou kluci, samozřejmě to dají taky.

Pohled na hodinky není dobrý. Měli jsme být v 11 hodin u chatrčí a je skoro 12. Dojíždíme k nim, jdeme kousek pěšky, s kamerou i foťáky. Vidíme Mirka už hodně daleko od chatrče na cestě zpět k autu, jsme domluvení, že nás vyzvedne ve 13oo dole na trailu ze včerejška. To se nám samozřejmě vykouřilo z našich kebulí. Chci jít co nejblíže k pasteveckému obydlí, nakonec to úplně nejde. Jakmile se přiblížím, tak někteří ze psů kolem nich začínají štěkat a vrčet. Děláme pár fotek a jedeme si vyjet na začátek bike parku, Tomík vymyslel, že si sjedeme jeden technický úsek sjezdové černé tratě.

Bohužel pro Mirka jedeme zase kolem toho dropu. No, takže znovu focení a pak další u zmíněného sjezdu. Pasáž plná kamenů, dvě linky, kudy se to dá sjet, jsme našli, jejich velký sklon je další výzvou. Tentokrát jedu poslední, Renda to proletí jak vítr, Tom taky, já jedu opatrně, ale taky to zvládnu… Sjíždíme dolů a dochází nám, že Mirek čeká cca 18 km dole u řeky.

Ten bude nasranej, si říkám v duchu. Čekáme na něj na ubytovně, přijíždí a je nasranej…. I tak ho ukecáme, ať pro nás ještě přijede. Něco na zub, já dám dva chleby s africkým pálivým lunchmitem. Ten mi dodá energii, že vyjedu v pohodě na start dlouhého a nádherného trailu. Tam blbec mrknu na zprávy na fb… Co nevidím. Zemřel jeden můj oblíbený profesor z vysoké školy. Úplně mě to vezme, jsem z toho fakt špatný. Ujíždím klukům a jedu těch čtrnáct kilometrů úplnou hranu, prostě ten smutek chci vyjet ze sebe ven. Přemýšlím, proč nejsem doma, proč se drbu někde na druhém konci světa. Hlavou se mi derou fakt blbé myšlenky. Cestou skoro sejmu býčka, který stojí v trailu, pak před sebou ženu dobrých dvě sta metrů tři oslíky, ovce a kozy neřeším, ty uhýbají tak nějak sami. Ty pitomé myšlenky se mi během pobytu ještě jednou vrátí. Asi třikrát počkám během jízdy na kluky, jestli je uvidím za sebou. Vždycky jak se ukáží, startuju sám pro sebe další rychlostní zkoušku. Jen poslední technický sjezd k autu jedeme ve třech. Trail jsem si užil, ale vzpomínku na pana Hobzu jsem ze sebe nevytěsnil.

Dáváme kola na auto a jedeme 600 výškových metrů směr bikepark Kapoko.

Sundáváme kola ještě na nástupu k jednomu z mnoha trailů právě v bikeparku. Sjíždíme jej už bez ambice jet rychle či skákat, víme, že nás zítra čeká Sani Pass, král afrických sjezdů. Rychlá sprcha, klasické plácnutí pěstmi o sebe jako symbol dobrého dojezdu a valíme do restaurace na kafe a nějakou večeři. Taky jsme domluvení s Thembalou, že nás pozve na panáka. Mirek se nás ptal, jestli nejsme schopni dát ještě další kšiltovku barmance, že ho ráno prosila. Bereme tedy do foroty čepici a dvě trika BAOBABtrails. a jdeme do akce. Nakonec se z toho pozdního odpoledního sedánku vyklubal docela dobrý večírek. Thembík, kterému říkáme Bembala, do nás lije Jagermeistra za Jagermeisterem a barmanka si tak z ničeho nic vysloužila čepici a Bembala i triko. Odcházíme v bujaré náladě zpět na Backpackers. Tam poprvé za ty roky nespíme sami. Je zde další expedice, tentokrát jsou to „koňáci“. Jejich fakt dost. Jsou z celého světa, postavili si vedle ubikace provizorní ustájení svých ořů. Dvanáct jezdců, dva náhradní koně, kdyby náhodou nějaký nevydržel, čtyři doprovodné auta, které vezou krmivo a dokonce kovárnu. Neuvěřitelné.

Hlavní organizátor nám říká, že přejíždějí v pěti etapách Lesothské hory, taky že byl se svými koňmi na několika dostizích v České republice. Takže se poprvé na noc zamykám ve své kopce a usínám. Skvělý den na ježdění to byl.

Den deset – z nebe do ráje

Ráno chceme vyrazit brzy a zase vyrazíme o dvě hodiny později, než jsme chtěli. Zdrží nás suvenýry. Tedy ne přímo ony, ale taková ta africká nedochvilnost personálu. Už jsme ani nechtěli čekat, když se objevil náš poslední africký ambasador značky BAOBABtrails.. Něco malého pořešíme a jedeme tři hodiny po hřebenech hor, projíždíme vesničky a městečka. Renda prožívá to, co já poprvé. Vidí neuvěřitelnou chudobu, ale spoustu úsměvů a radosti. Jaký to kontrast.

Mirek říká: „doufám, že zase nepotkáme v těch nejprudších pasážích nějakého jelimana s dobytkem“. No jelikož jestli něco na tomhle světě funguje, tak je to zákon schválnosti. Takže samozřejmě pasáčky i s ovcemi či krávami potkáme v těch nejprudších místech a ještě k tomu v ostrých zatáčkách. Za ty roky už vím, že Mirek umí nadávat fakt jadrně. Přijíždíme na hraniční přechod SUNI PASS. Tedy na Lesothskou hranici. Necháme se rychle odbavit, můj pas už má poslední tři volné listy. Kluci jdou koupit originální Lesothské výrobky, klobouk, který mají Lesoťané dokonce na registračních značkách aut, deky, do kterých jsou pasáčci zabaleni. Mirek si kupuje kulicha. Vypadá v něm fakt jak eskymák před zimním spánkem. Nahoře není úplně jasno, ba naopak. Nástup na sjezd je zahalen v oblacích. Fouká silný jižní vítr. Naštěstí neprší a tak se převlečeme v závětří otevřených dveří Land Rovera do cyklistického a vyrážíme dolů, vstříc zážitkům. Z nebeských výšek horského masivu Dračích hor jedeme po rozbité silničce dolů do JAR.

Potkáváme offroady a všichni nám ukazují palec nahoru. Mirek jede autem jako zvíře, vůbec ho nešetří. Chce být rychle dole, na dalším ubytování. Nedivím se. Po červencové skoro tragédii je dojezd za světla rozumnou alternativou. Sedm kilometrů k celnici JAR jsme si užili. Brody pořád fungují, tady je vody dostatek. Celník nám dá další razítko do sbírky, sedáme na kolo. Mirek chce vyzkoušet, za jak dlouho dojedeme k dalšímu ubytování. Je to ještě čtyřicet kilometrů, my stihneme ujet dalších dvacet. Uzavírám s Mirkem sázku, kdo bude dřív na začátku asfaltové cesty. Po dalších deseti kilometrech rychlé jízdy, kdy mě Mirek práší do očí, do pusy a do nosu tuny prachu, začínáme být trošku rozpačití. Bohužel se i zde tlačí civilizace a je zde čilý stavební ruch. Buduje se tu široká silnice. Doufáme, že ne až nahoru do Lesotha. To by byla opravdu velká škoda, to by skončilo jedno z nejmagičtějších míst na naší planetě. Tomu ale asi já ani nikdo jiný z nás nezabrání. Tohle je totiž jen můj, či náš pohled na věc. Ti lidé tam nahoře žijí s draky (Dračí hory), asi očekávají přínos, třeba z cestovního ruchu nebo ze snadnějšího přístupu za prací. Rozumím jim, ale sám pro sebe tohle nechci. Nějak mi poslední dobou vadí ten hrozný a nezastavitelný pokrok ve všech směrech. Ale zpátky k mému soukromému závodu já na kole versus Mirek v autě. Nevypadá to se mnou na vítězství, ale auto musí v určitých pasážích zpomalit kvůli bahnu nebo velkým výmolům. Dojedu ho a začnu předjíždět vnějším obloukem. Mirek mě tlačí na kraj silničky. Nevzdám to, mám dobře našlápnuto, a když už jsem na úrovni předního kufru, tak mě zabrzdí železná tyč trčící na hraně příkopy. Říkám si, Mirek to chce fakt vyhrát, tohle bylo trošku tvrdší, než jsem čekal. Nakonec ho předjedu a na konec horské cesty dojíždím první.

Po chvíli dáváme kola na auto a přijíždíme na místo dalšího noclehu. V tomto romantickém ráji budeme dvě noci. Balzám pro oči i pro duši. Grilujeme venku místní výborné steaky a vstřebáváme cestu z nebe do ráje.

Den jedenáct – Starý kačer a nové traily.

Ráno nečekaně zase přejedení na snídani. Tady se nedá zhubnout, to nejde. No tak nic. S plným žaludkem po procházce anglickým parkem mezi pávy vyrážíme do trail centra Old Duck. Kdo by čekal potetovaného bikera s flexou jako správce, tak ten by se mýlil. Old Duck je kavárna s restaurací a galerií v anglickém stylu. Vede ji paní ve věku, který se u dam neuvádí. Neodoláme a dáme kávu a mrkvový dort. Vůbec kafe a úroveň zdejší gastronomie je opravdu vysoká. Rychlý hovor přes wifi s domovem a vyrážíme na trail s názvem Haven and Hell. Úplně nebeské ani pekelné to nebylo, ale bylo to velmi příjemné, trošku XCO, trošku endurko. Horko dělá z krátkých stoupání vyčerpávající práci. Připomíná nám to Howick Supa trail z loňska. Je to charakterově fakt podobné. Každopádně jsme trošku ztráceli orientaci a bloudili díky ne zrovna dokonalému značení. Cestou na kopec projíždíme nejdříve trailem, který je na cca prvních dvou stech metrech pod vodou, takže hledáme alternativní objížďku. Pak vyjíždíme přes rampy překlenující ploty na pole, které je plné vysoké kukuřice. Osmdesát centimetrů široké řídítka jsou tady problém, ty klasy kukuřice jsou neuvěřitelně pevné a tak si místy připadáš jako kombajn. U mě konkrétně kukuřice dvakrát zvítězila a poslala mě k zemi jak hrušku.

Taky míjíme neuvěřitelné množství čápů. Chvilku to vypadá jak zbytky sněhu na hnědém poli, ale jsou to možná i stovky bílých opeřenců. Říkám si, to jsou asi všichni čápi, kteří jsou přes léto u nás, a Tomáš dodává, že teď asi v Čechách klesá porodnost, protože nemá kdo nosit děti. Vyjíždíme na nejvyšší bod dnešní trasy, která je charakterizována černou barvou. Trail sice byl obtížnější, ale po tom, co jsme byli v Lesotho nás jen tak něco nepřekvapí a dáváme ho levou zadní. Je na něm docela pěkně natrasována klesací pasáž, to mě bavilo moc.

Po cca dvaceti najetých kilometrech se vracíme zpět k základně a rveme do sebe další jídlo. Tady se fakt doslova přežíráme. V Africe se nedá zhubnout. Ty porce jsou neskutečné, moc velké, moc dobré. To jejich koření, to je neuvěřitelná směs chutí a vůní, vždycky si nějaké přivezu a všem to doporučuju. Po jídle dáváme kola na auto a chceme se jet podívat do města Underberg. Je to první město po sjezdu ze SANI PASSu do JAR a pokaždé tam bylo otevřeno v takové, jak bych to řekl, pro nás Evropany přívětivější části. Je tu totiž poměrně velký problém s opilými domorodci, kteří nevypadají úplně přívětivě. Dnes v Undebergu je část městečka, kde jsme chtěli jít liduprázdná a většina krámků zavřena. Doufáme, že to je tím, že je po páté odpoledne. Ještě jsme si chtěli v místním KFC koupit zmrzlinový shake. Obsluha stojí v uniformách venku a omlouvá se, že nemají klíče a nemohou se dostat dovnitř, No tak to je Afrika. Vracíme se do pohádky. Tedy do našeho ubytování. Vlastně ani nechci prozradit, jak se to jmenuje. Chci si tohle místo sobecky nechat pro sebe a vzít tu jen svoje nejbližší. Je to fakt tak slovy nepopsatelná krása, že se o ni nejde ani podělit. Večer usínáme a těšíme se na naši poslední bikerskou štaci, nové traily okolo městečka Memmel. Ty na nás čekají zítra v podvečer a pozítří dopoledne.

Den dvanáct – Memmel, o trailech nemel

Měl to být předposlední den našeho ježdění. Bohužel ta vzdálenost mezi Underbergem a Memmelem je více než 350 kilometrů a to v kombinaci s hustou dopravou na silnicích a úmorným horkem chvilku trvá. Takže jsme do Memmelu přijeli až před šestou večer. I tak chceme aspoň po dlouhé cestě protáhnout kosti a jedeme z našeho ubytování alespoň učinit pokus o nalezení začátku trailů. To se nám nedaří a nějakou nešťastnou náhodou vjíždíme do pravého afrického slumu. To nebyl zrovna nejlepší nápad a tak velmi rychle uhýbáme mezi hloučky mladých afričanů zpět na silničku, po které jsme přijeli. Opravdu se nedoporučuje se kdekoliv v Africe v těchto místech pohybovat, i když většina z nich vypadá přátelsky, tak jsou chvíle, kdy vás může někdo minimálně okrást. Mimochodem cestou do Memmel se mi podařilo natočit jednoho mladého zloděje, který se snažil ukrást nějakou věc. Za ním běželi dva další, kteří jej honili. Nechci říkat, že ten zloděj byl chudák, ale někdy si tu fakt říkáte, že ti lidé se nemůžou uživit. Tenhle kluk upustil to, co ukradl a vběhl přímo pod kola projíždějícím autům. Podotýkám, že ta silnice měla čtyři pruhy a jen zázrakem ho nikdo nesestřelil. Dojíždíme zpět na farmu, kde bydlíme. Paní domácí nás zve na večeři. Sedíme v takové jídelnogalerii. Majitelka ráda maluje, všude jsou obrazy a je zřejmě také silně věřící, což prokazuje množství obrazů s církevní tématikou a také všudypřítomné kříže. Ve většině ubytovacích kapacit je u postele na stolku nějaká náboženská literatura. Od Bible až po Korán, záleží na tom, kde zrovna jste. Jídlo byla domácí africká gastronomie, dušené kravské oháňky s rýží, zeleninou, červenou řepou a následoval sladký dezert. Na tabuli byly nachystány příbory, vedle prostírání malé talířky. Předpokládali jsme, že na kosti. V tom okamžiku paní domu bere velké talíře a odnáší e pryč. Mysleli jsme si, že je bere domů umýt, nebo vyměnit. Po deseti minutách jejího nevracení se, se rozhodujeme vzít malé talířky a bereme si jídlo na ně. Spořádáme všechno, do mísy od salátu dáváme kosti. Paní hostitelka se vrací asi po půl hodince a už ve dveřích získává zděšený výraz. Ty talíře prostě odnesla ne proto, že je chtěla vyměnit nebo umýt, ale proto, že je vzala s úmyslem nám je rozdat, ale manžel na ni promluvil a ona s nimi prostě odešla domů. Humorná historka ukončila dnešní den téměř bez ježdění na biku. Ještě se ptáme na délky a náročnosti nových trailů a jdeme spát. Dnes jsem si na spaní do apartmánu vylosoval Mirka. Usne sice brzy, sice i trošku chrápe, ale je to jako přes tlumič, a tak usínám. Ráno však začíná řádit. Na wc jde minimálně pětkrát. Doporučuju mu návštěvu urologa a dávám si polštář přes hlavu, ještě usínám. Chceme vyjet v osm, abychom byli do jedné doma a mohli jet dál. Opravdu vyjíždíme na čas. Bohužel sotva vyjedeme, začínáme bloudit. Nakonec najdeme náši pinkred trail značku a jedeme po ní. Po chvíli se nám ztrácí, ale jedeme dál v domnění, že prvních deset kilometrů má být po cestě. Je hrozné horko, cesta drncá a já si vzal nějaký blbý kalhoty s vložkou pod kraťasy a tak jsem tam dole dostatečně protřepáván. Sledování toho, jak se tam dole upravit mi přeruší první dnešní defekt. Jo první z mnoha. Cesta je plná malých bodlinek, která moje tenké pláště s duší nezvládají. Kluci mají bezduše a Renda napočítá v zadním kole sedm vpichů, ale mu to jede dál, protože ta kapalina prostě funguje. Tom má taky pár zásahů, ale taky bezdušové pláště, takže je na rozdíl ode mě v klidu. Další komplikací je, že jsme nenašli odbočku na singltrail ani po sedmnácti kilometrech jízdy v úmorném horku a v protivětru. Mám defekt číslo dvě. Přestává mě to bavit. Jedeme zpátky tou samou cestou, nekonečně rovnou bez zatáček, za to samý horizont. Při třetím defektu chci kolo zahodit přes ostnaté dráty do dáli. Kluci mě uklidňují. Do toho nemůžu povolit zadní osu. Mě jebne. Su tak naštvaný, že se to musí nazvat nasráním, protože to je i na moji vytrvalostní povahu moc. Do toho mi Renda řekne, jestli jsem jel kolem té zmije na silnici schválně tak blízko. Ne nejel. Ani jsem si jí nevšiml. Říkám mu:“sežeň ještě jednu, spojíme je a nafoukneme přes pupek místo duše“. Tu nakonec vyměníme. S vypětím všech sil dojíždím zpět do Memmel a to se ještě obrátil vítr a někteří farmáři v autech prostě musí vířit kila prachu. Takže dalších sedmnáct v protisměru s hubou plnou hlíny. To je fakt pech. U baráku další defekt. Tak takto jsem si poslední africké ježdění nepředstavoval. Dávám sprchu, kolo ani neopravujeme a jedeme do Bushwelt Rose, kde máme dvě noci spát. Už bez ježdění na kolech. Chceme totiž projet ještě jedno safari. Přijíždíme za tmy a mě se zase honí hlavou vzpomínky na události z poslední expedice. Vhání mi to slzy do očí a radši usínám. Tohle nebyl můj nejlepší den.

Den třináct a řtrnáct – všichni jsme experti na navigace

Předposlední den je den na pohodu. V plánu je navštívit safari a zajet do Cullinan na večeři. Mirek si vytiskl mapy a díky této papírové navigaci bloudíme. Cestu, která má trvat cca 40 minut jedeme přes dvě hodiny. Díky tomu přijíždíme do Safari, které je kousek od Pretorie skoro v poledne, což je pro sledování divokých zvířat ten nejhorší čas. Každopádně nakonec máme štěstí a mimo mnoha druhů antilop vidíme třeba divoká prasata, žirafy, mnoha krásných ptáků, pakoně a jako velké finále devítihlavé stádo opravdu velkých nosorožců. Pak jedeme do Cullinan na prohlídku městečka a dáváme závěrečnou večeři. Cestu zpět opět bloudíme a místo šesti kilometrů jedeme dvacet dva.

Zbývá už jen odletět na sever, domů k našim blízkým.

Večer sedíme a bilancujeme. I poslední den na letišti se nebavíme o ničem jiném. Nezbývá než si říct, že to bylo zase skvělé. Neskutečné, osvobozující, nádherné, neopakovatelné a stále nové. Moje a Tomášova opakovaná návštěva Afrického kontinentu se pro nás stává závislostí na tomto nádherném místě planety Země. Když je to v kombinaci s ježděním na kole a s objevováním nových míst, je to o to lepší. Prožili jsme opět mnoho chvil s nádechem dobrodružství, setkání s rozdivočelým stádem pakoňů, bouřku uprostřed horských plání, zvěř na trailech, divoké psy i domorodé obyvatele. Ve skvělé partě a s patřičnou pokorou se s těmito nástrahami vždy lépe vypořádáte. Při psaní těchto řádků se vždy dostávám zpátky na jih a ztrácím kontakt s realitou. Vždycky se dostanu úplně do těch míst, kde jsme prožívali naše už čtvrté africké dobrodružství. Určitě to nebylo naposled. A co chystáme letos ještě za výpravy? Chceme se podívat na jiný světadíl a momentálně řešíme povolení a samozřejmě financování. Můžeme jen naznačit, že je to zase hrozně daleko, že tam je opět nádherná příroda. Stranou nezůstane ani Evropa a domácí traily. Těšte se na další reporty.